Infinity love

•40•

Byly jsme obklíčeny a nebyla žádná cesta na útěk a neměla jsem šanci bojovat proti tolika strážím, kteří jsou určitě skvělý bojovníci, ale vzdát jsem se nechtěla.

Moje oči začaly zářit rudou barvou a důkladně jsem si prohlédla stráže, kteří buď hrůzou o krok ustoupili nebo si přitiskli zbraň blíže k tělu. Nechtěla jsem nikoho zabít, takže bylo nutné útočit opatrně. Začala jsem natahovat ruku a v ten moment mě někdo udeřil přímo do nohy. Spadla jsem na zem.

Ležela jsem povalená na zemi. Podívala jsem se do Mal do očí, ale ona se mému pohledu vyhnula. Zradila mě.

,,Výborně, Mal. Chvíli jsem se obávala, že jsi opravdu na její straně." Řekl známý hlas. Z řad vojáků vyšla moje matka se samolibým úsměvem na tváři.

Hněv znovu začal ovládat mé tělo. Rychle jsem vstala ze země a bez jakéhokoli pohybu jsem Mal začala škrtit. Začala levitovat ve vzduchu a stále se dusila. Matka se pokusila udělat krok, ale hned jsem ji zastavila.

,,Pokud se někdo o něco pokusí, tak ji zabiju!" Zařvala jsem a všichni mě vyděšeně pozorovali.

,,Moc dobře vím, že by jsi jí neublížila." Matka to dořekla a Mal se začala dusit. ,,K čemu bude její smrt? Pusť ji. Pusť ji!"

Mal dopadla na zem jako hadrová panenka a upadla do bezvědomí.

,,Obrátila jsi ji proti mně, gratuluji." Usmála jsem se a matka o krok ustoupila.

,,Jsi stejná jako tvůj otec." Řekla zničeným hlasem.

,,Jako můj otec?! Zničila jsi můj život, lhala jsi mi a teď si poštvala Mal proti mně!" Zvýšila jsem hlas a v mých očích se zaleskly slzy. Matka si mě nechápavě prohlížela.

Pomalu se ke mně začala přibližovat. ,,Tohle není přeci nutné! Nemusela jsi sem přijít za účelem zabít mě. Všechno můžeme vyřešit. Vrátit to zpátky." Když tu větu dořekla, tak stála přímo u mě.

Rychle mě chytla za ruku a pomocí její schopnosti se mě pokusila omráčit. Usmála jsem se na ni, když její schopnost na mě nezapůsobila. Přiblížila se ke mě moc blízko. Z mého těla začal vylézat temný stín, který zaútočil na matku. Rychle se omotal kolem jejího těla a znehybnil ji tím. Byla jsem zaskočena stínem, který celou tu dobu žil v mém těle, ale nebyl to teď můj hlavní problém.

Během mojí chvíle nepozornosti se Mal stihla probrat a udeřila mě přímo do spánku. Dopadla jsem na tvrdou zem.

Probudilo mě ostré světlo, které zářilo přímo nade mnou. Stěží jsem otevřela oči a pokusila jsem se zvednout, ale skončilo to neúspěchem. Ruce i nohy jsem měla připnuté k posteli a každý pohyb, o který jsem se pokusila, byl marný.

Rozhlédla jsem se po místnosti a došlo mi, že jsem v pokoji, který mi už předtím byl přidělen. Nevím jak dlouho jsem spala, ale i tak jsem se cítila oslabená. Ten stín musela být má moc, snad mi ji zase nevzali.

Jsem pořád tady, ozvalo se v mojí hlavě a já se pro sebe usmála. Ublížila jsem Mal, ale neměla jsem na výběr. Zradila mě. Byla moje poslední naděje. Nemůžu už nikomu věřit. Petere vrať se mi.

Do pokoje vstoupila žena v elegantním oblečení a krásných dlouhých vlasech, byla to má matka. Mohla jsem ji nesnášet z celého srdce, ale stále byla nádherná. Odvrátila jsem pohled k oknu, za kterým zářily hvězdy.

,,Jsi vzhůru. Potřebujeme si nutně promluvit, potřebuji ať mě vyslechneš, prosím." Sedla si vedle mé postele a pozorovala každý můj pohled. Pokusila jsem se použit svoje schopnosti, abych se osvobodila, ale akorát mi to vyvolalo bolest. ,,Snažíš se zbytečně."

,,Tak teda mluv." Řekla jsem protivným hlasem, ale stále jsem se na ni nepodívala.

,,Ten stín co na mě zaútočil, máš ho po svém otci. Myslíš si jak si díky tomu silnější, ale zničí tě to... Tvého otce to zabilo." Řekla matka a já se zděsila. ,,Zabije to i tebe, pokud se tím necháš ovládat."

Lže ti. Bojí se tvojí síly, protože jsi mocnější než ona. Tvého otce zabila slabost, ale ty nejsi slabá. Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem čemu mám věřit.

,,Nikdy jsi o otci nemluvila." Řekla jsem potichu a věnovala matce pohled.

,,Nemluvila. Díky němu jsi tak silná. Byl královské krve. Mezi námi se najdou mnozí, kteří schopnosti nemají, nebo mají pouze slabé. Schopnosti dědí pouze královské krve nebo vyšší vrstvy. Poslala jsem tě pryč, protože jsem věřila tomu, že se tvoje schopnosti zmírní, ale stalo se tohle. Jsi mocnější než tvůj otec kdy byl a jsi dokonce v souznění se stínem."

,,V souznění se stínem?" Zeptala jsem se nechápavě.

,,Měníš svoji podobu. Tvoje oči už ztrácí tvoji původní barvu, máš tmavší vlasy a tvoje vlasy jsou skoro černé. Stále se měníš. Nechci ať umřeš." Řekla matka a můj hněv se na chvíli uklidnil.

,,Neumřu, jsem silnější než otec. Sama jsi to předtím řekla. Nezbavila ses mě když jsem spala, takže co po mně chceš?" Zeptala jsem se.

,,Musíš splnit svou povinnost. Musíš vládnout." Vysvětlila mi a mně se na moment zastavilo srdce.

,,Nejsem připravena a víš dobře, že nikdy nebudu. Navíc kdo by souhlasil s mojí vládou? Chtěla by jsi mít za královnu někoho kdo napadl svoji kamarádku a matku?" Řekla jsem a znovu jsem odvrátila pohled.

,,Musíš začít vládnout místo mě. Kate, já umírám." Řekla matka skleslým hlasem a já se na ni nechápavě podívala.

,,Cože? Jak umíráš? Jak to myslíš?" Začala jsem klást jednu otázku za sebou a matka mě rukou zastavila a usmála se.

,,Hledala jsem tě, protože potřebuji tvoji pomoc... A také jsem se ti chtěla omluvit za všechno." Řekla hlasem, který zněl opravdu přesvědčivě.

,,Omluvit? Omluva mi nevrátí život." Odsekla jsem matce.

,,Život ti to nevrátí, to máš pravdu. Chci poslední chvíle svého života strávit s tebou. Je jen na tobě jestli zůstaneš nebo jestli se budeš chtít vrátit na zpět na Zemi." Vstala od postele a přešla ke dveřím. ,,Jsi unavená. Vyspi se, popřemýšlej nad tím a pak mě zavolej a řekni mi jak ses rozhodla." Opustila pokoj a já zase zůstala samotná.

Měla jsem v hlavě zmatek. Nedokážu si představit, že bych se měla vrátit zpět na Zemi, ale zároveň nedokážu vládnout mému národu. Zachumlala jsem se do deky a udělala jsem jedinou věc, která mi v této situaci mohla pomoci, spánek.

,,Musí zemřít, zadání znělo jasně." Řekla jsem Mal, která stála s dýkou nad postavou mimozemského původu.

,,Já už nechci zabíjet, Kate." Zašeptala Mal a upustila dýku na zem. Osoba se vyděšeně podívala na dýku, zvedla se ze země a dala se do útěku.

,,Mal, nemůžeme ho nechat utéct!" Zařvala jsem na Mal, která v slzách klečela na zemi.

,,Zabíjíme... A proč?! Kvůli penězům!" Mal začala vzlykat ještě víc a já pouze pozorovala náš cíl, který zrovna vběhl do hlubokého lesa. Nechala jsem ho jít.