Infinity love

•23•

Než začnete číst :D Chtěla bych vás upozornit, že tahle část není opravena korektorkou, takže pokud najdete nějakou chybu tam mě klidně upozorněte v komentářích. Předem děkuji za všechny votes a komentáře. :)

Vešla jsem do svého pokoje, pokud jsem tomu tak mohla říkat a skočila jsem do postele. Snažila jsem se zahnat všechny myšlenky co mi teď bloudily hlavou, ale bohužel se mi to nedařilo.

Hned po vzletu ze Země jsme se připojili k mnohem větší lodi a já si to ve všem tom zmatku ani nevšimla.

Nejhorší na dnešním dnu byl ten přístroj, který mi nasadili na hlavu a byla jsem z něj neskutečně unavená.
Doufala jsem, že se dozvím něco z mého života než jsem byla na zemi, ale jediný kdo se něco dozvěděl byla moje matka. Matka se dozvěděla všechno co jsem na zemi zažila a zrovna šťastná jsem z toho nebyla.

Máma trvala na tom, že nejsem přípravena znát svoji minulost. Nejdříve mě musí seznámit s celkovou historií naší rodiny a rasy, abych prý zvládla tak velký příjem informací. Zdálo se mi divné, že přede mnou skrývala matka tolik věcí a stále mi nevysvětlila proč jsem vůbec byla na zemi.

Můj pokoj nebyl nijak velký a jediné co obsahoval byla postel, jídelní stůl a vchod do koupelny. Chyběl mi můj pokoj, který jsem měla doma a především mi chyběl Peter.

Z mých myšlenek mě vytrhlo zaklepání na kovové dveře.
Vyhoupla jsem se z postele a nějak se snažila otevřít dveře, ale jelikož jsem nebyla seznámena se zdejší moderní technikou, tak mi chvíli trvalo než se mi podařilo dveře otevřít.

Když se mi konečně podařilo otevřít dveře tak v nich stála matka a v ruce držela nějaké oblečení. Usmála se a řekla: ,,Přinesla jsem ti nějaké oblečení aby jsi lépe zapadla a hlavně bych tě měla seznámit jak to zde chodí."

,,No, dobře. Pojď, sedneme si na postel asi to bude lepší než stát ve dveřích." Navrhla jsem a máma souhlasně zakývala hlavou.

Sedli jsme si na postel a matka hned začala se svým dlouhým výkladem ,,Takže, začneme úplně od začátku. Kdysi dávno naši předkové žili na vzdálené planetě, na které byli šťastní a měli vše potřebné k životu. Bohužel jsme byli rozděleni, kvůli již neznámým důvodům na pět různých národů.
Dlouhý čas národy nezávisle na sobě fungovaly, ale postupně na různých územích naší planety začali být horší a horší podmínky pro život. Národy byli nuceny se přesouvat na cizí území a to se samozřejmě nelíbilo tomu druhému národu a to vyvolalo válku.
Válka nás postupně zničila a časem se planeta stala neobyvatelnou. Zbytek obyvatel, kteří přežili Velkou válku byli kvůli nedostatku vody, neúrodné půdě a výkyvům počasí, nuceni se spojit a planetu opustit. Momentálně náš národ čítá přesně padesát lidí a to jen díky naší dlouhé životnosti."

,,Dobře a jak dlouho je to od Velké války, proč mám superschponosti a proč se nevrátíme zpět?!" Vyhrkla jsem na ni a chtěla jsem znát okamžitou odpověď.

Zaskočeně se na mě podívala a začala ,,Zpomal trochu holka, ale abych ti odpověděla. Od velké války už to bude přes šestcet tisíc let a nemůžeme se vrátit, protože i kdyby planeta byla obyvatelná nevíme kde je."

,,A moje schopnosti?" Zeptala jsem se znovu s velkým očekáváním.

,,Je více lidí z naší rasy, kteří mají určité schopnosti, ale nikdo nemá takové schopnosti jako ty. Bůhví jak se tvoje schopnosti vyvinuli na zemi." Poslední větu spíše zašeptala, ale já to ignorovala.

,,Kdy budu mít šanci poznat ostatní?" Zeptala jsem se na další otázku a cítila jsem se jako malé dítě, které se neustále na něco ptá.

,,Ty už je znáš, ale než budeš mít šanci se k nim vrátit bude potřeba aby jsi prošla výcvikem. Později ti i vysvětlím jak to funguje mezi rody, do jakého kdo patří a podobně."

,,Já už je znám? Dneska už toho na mě bylo dost mami. Chtěla bych spát." Řekla jsem s unaveným výrazem.
Pravda byla, že jsem chtěla znát naprosto všechno, ale únava mi to nedovolila.

Matka chápavě kývla a řekla: ,,Dobře, ale zítra vstáváme brzy. Snídani ti donese jeden z androidů, aby jsi nemusela do jídelny. Jo a malém jsem zapomněla, tohle si zítra obleč." Ukázala na složené černé oblečení.

Když odešla tak jsem se konečně převlékla do pyžama a lehla si do pohodlné postele.

Ráno jsem tajně doufala, že se vzbudím a bude vedle mě ležet Peter, ale nestalo se tak. Vzbudila jsem se ve vesmíru obklopena lidmi, které si nepamatuji.

Dlouhou dobu jsem ještě ležela v posteli a neměla jsem absolutní pojem o čase.

Najednou se otevřeli dveře a vyšel znich neznámí kluk a v rukou svíral tácek. Došlo mi, že je to android o kterém matka mluvila.

,,Ahoj, jmenuji se Connor. Jsem android a posílá mě tvoje matka abych ti zanesl snídani a doprovodil tě na trénink." Řekl a vřele se usmál.

Unaveně jsem se na něj podívala a on ke mě přistoupil blíž a položil mi jídlo na noční stolek.

,,Počkám venku než dosnídáte." Oznámil mi android a vydal se ke vchodu.

Sedla jsem si ke stolu se snídani a pustila se do jídla. Moje snídaně nebyla nějak úžasná. Měla jsem nějakou sušenku, těžko říci co to bylo, ale bylo to výživné.

Po snídani jsem si na sebe vzala oblečení, které mi dala matka. Látka ze které bylo oblečení vyrobené byla pro mě neznámá, ale na dotek byla velmi příjemná.

Černé tričko mělo stejný tvar jako na zemi a kalhoty by se dali přiřadit k legínám, ale byli mnohem pohodlnější.

Svoje dlouhé hnědé vlasy jsem si vyčesala do upraveného drdolu a byla jsem připravená vyrazit.

Dveře se mi záhadným způsobem podařilo otevřít na první pokus a hned, když jsem vyšla můj pohled padl na androida.

Vzhledem stěží vypadal na třicet. Měl krátké tmavé vlasy a hnědé oči a mohl být přibližně o hlavu vyšší než já. Vypadal jako člověk.

,,Vidím, že jste připravená vyrazit. Můžu vás doprovodit?" Zeptal se s vřelým úsměvem na tváři.

Úsměv jsem mu oplatila a odpověděla ,,Jasně, že mě můžeš doprovodit. Prosím, tykej mi."

,,Tak tedy můžeme vyrazit."