Viděl jsem tě někdy?

72.

,,Jak mě k němu nemůžete pustit?!'' křičel jsem na sestřičku. ,,P-Promiňte, ale může tam jen rodina.'' musel jsem ho nutně vidět. ,,Já jsem jeho přítel.'' řekl jsem sestřičce a ona ztuhla. Nejspíše nečekala, že tohle řeknu. ,,Tak prosím pojďte zamnou...'' šel jsem za ní už v klidu. Musím se mu omluvit a říct mu jak ho miluju. Sestřička mě dovedla před jeho pokoj a odešla. Stál jsem tam a váhal zda tam jít. Co když se bude zlobit nebo mě nebude chtít vidět? Bože Lumi... seber se a padej tam! 
Otevřel jsem dveře a Miki byl vzhůru. Do jeho pravé ruky vedla kanila s krví. Zděsil jsem se a hned k němu šel. Po chvilce si mě všiml a začal plakat. ,,L-Lumi!'' křikl a já ho už objímal. ,,Miki! Bože co si to udělal.'' objímal jsem ho něžně, ale i pevně. Plakal mi do hrudi a já málem začal taky. ,,J-Já jsem si m-myslel, ž-že si m-mrtvý...'' bože Miki. ,,Neboj se. Už nikdy se nenechám unést a budu vždy s tebou.'' hladil jsem ho po hlavě. Pustil jsem ho z obětí a políbil ho. Byl to ten něžný polibek plný lásky a něhy. ,,Miki, koukni na mě.'' jak jsem ho poprosil tak udělal. ,,Miluju tě a nikdy tě neopustím. Jsi slunce mého života a nikdy tě nenechám jít.'' řekl jsem s vážnou tváří a on začal zas plakat. Bylo mi jasné, že pláče z radosti. ,,Miki... chtěl jsem počkat, ale udělám to teď.'' klekl jsem si vedle jeho lůžka a vytáhl z bundy krabičku. ,,Miki... Vezmeš si mě?'' hrozně jsem doufal, že řekne ano.