Prolog

141 7 0
                                    

14. 7. 1987 přesně ve 2:24 se domem jedné celkem obyčejné Australanky roznesl pronikavý zvuk vyzvánějícího telefonu. Audrey si zprvu myslela, že zase volá její pod obraz zlitý bratranec, dožadující se odvozu z víc než pět set kilometrů vzdálené hospody v (na australské poměry) nedalekém městě. Chvíli se podivovala tomu, proč volá z jiného čísla, ale pak si řekla, že u něj je možné všechno a s tichým povzdychnutím přijala hovor.

"Audrey? Jsi to ty?" zapraskalo v telefonu.

"Teto Steph? Děje se něco?" špitla rozespale.

"Máma..." nezmohla se na víc než jedno slovo.

"Je s ní něco?"

"Ono... už s ní nic není... já... nevím, jak ti to říct..." rozbrečela se.

"Teto, co se děje?!"

"Tvoje máma umřela. Je to sotva deset minut," začala vzlykat ještě hlasitěji.

Audrey sebrala všechnu sílu a místo toho, aby se dala do breku, se ji jala uklidňovat.

"Co se jí stalo?" zeptala se po chvíli.

"Doktor říkal, že náhlá srdeční příhoda, asi infarkt. Do nemocnice to nestihli."

"To je... je to tak divnej pocit, myslet si, že se další den vrátí domů," povzdychla si zamyšleně.

"Asi ti budou volat z nemocnice. A taky ohledně dědictví."

"Zůstanu vzhůru a omluvím se z práce."

"Ty to zvládneš. Vždycky jsi byla šikovná holka," špitla tetička Steph a se smutným povzdychnutím zavěsila.

Paradise CityKde žijí příběhy. Začni objevovat