Tenká hranice {L.P} ✔️

12. kapitola-sobě blíž

„já, měla bych už jít"

přiznala jsem a on že sebe vydal ještě větší škleb.

„to bys měla"

měl tak nesnesitelně hluboký a děsivý hlas, bylo to snad ještě děsivější než jeho povaha sama o sobě.

Tím pádem, proč se nejeví jako špatný člověk?

„jenže ja nevím kudy"

Zvedl se a naznačil mi ať jdu za ním.

vstala jsem a kulhavým krokem si to namířila ke dveřím.

„Přemýšlím kdy tě zabít"

Zadrhla jsem se na místě a vykulila oči mezitím co on prožíval nesnesitelně obrovský záchvat smíchu.

„Dělám si srandu! měla jsi se vidět!"

vyjekl a smál se dál.

„Už to dávno vím" zvážněl.

Mlčky jsme vyšli z jeho chaty a procházeli lesem.

„Proč jsi mě teda nezabil jako ty ostatní?"

Byla jsem tak neuvěřitelně zmatená, proč tohle udělal?

Dle všech a všeho je to děsivý, zlý, mrzutý člověk.

Neboli vrah.

Pozoroval mě na louce, tiše a klidně.

A teď si hraje na dobráka?

„Abys věděla co tě nečeká když sem ještě jednou vstoupíš"

Hlasitě a výrazně jsem polkla.

„Zaznamenal jsem tě na louce-"

„To jsem si všimla"

Spražil mě pohledem.

„Měl jsem v plánu tě tam vykuchat, předevšemi. Proč to tedy neudělat teď?"

zavrčel a já raději přidala do kroku protože jsem viděla východ z lesa.

„Kam ten spěch?"

Začal se zase smát a já uznala že je čas odchodu.

Už se sem nikdy, nikdy, nikdy nevrátím.