Tenká hranice {L.P} ✔️

46. kapitola-hádanka

„Proč mě zase vyháníš? Co ti zase přeletělo přes hlavu? V čem je problém?"

rozzuřila jsem se a postavila se naproti jeho na okamžik zmatené postavě.

„Něco jsem řekl"

propaloval mě pohledem a napřímil se.

I když byl o hlavu vyšší a šel z něj ukrutný strach, nebylo mi souzeno trpět jeho nálady.

„A já se na něco ptala"

„Tak poslouchej"

trhavě se nadechl a prstem mi dloubl do hrudi.

„Nevím kdo tě tady zvolil hlavním vyslíchačem a-"

„A já zase nevím kdo se nasere pokaždé když vyslovím jméno Harry!"

zakřičela jsem a tím ho umlčela.

„Co máš za problém?"

řekla jsem po kouscích do hrobového ticha.

Přísahám že kdyby jste teď na zem hodily špendlík, uslyšeli by jste to dvojnásobně.

„Co máš za problém?"

zopakovala jsem to a on sebou trhl.

Převrátil konferenční stolek a nechal na pospas roztříštěný hrníček s vylitým čajem.

„Vypadni"

Ječel na mě a já měla slzy na krajíčku.

„Liame já-"

„Řekl jsem vypadni"

Otočil se mým směrem se slzami v očích tak jako já.

„Nechci o tebe přijít, tak proč to děláš?"

zafňukala jsem a on se provinile přiblížil.

„Kdybych ti to řekl, všechno bych tím posral"

„Posereš to maximálně tím že mě od sebe budeš odhánět"

ujasnila jsem to ještě menším úšklebkem a on se zase o krok přiblížil.

„Vážně teď potřebuji být sám, prosím"

„Fajn, jak chceš. Doufám že víš kde mě najdeš"

„V hotelu?"

pozastavil mě před dveřmi.

„V knihovně nebo v novém paneláku u náměstí, to poznáš"

mykla jsem rameny a mírně posmutnila když mi došlo že cesta přes les se jedině prodlouží.

Pochodovala jsem hodně známím směrem k menšímu jezírku.

Líbí se mi to ticho s menším šuměním.

Bude to skvělé místo na pročištění hlavy.

Nevím jestli se mi chce brečet nebo řvát když mě od sebe odhání i po všem co jsme spolu zažili a já můžu jedině doufat v zázrak.