Tenká hranice {L.P} ✔️

67. kapitola-osvobozeni?

Předem upozorňuji že se bude jednat o jednu z delších a krvavějších kapitol

jedna z prvních frází doklopýtání k zvonci bylo uričtě odhodlání které potřeboval hlavně Liam.

Jenže k čemu si to připomínat když už stojíme před poloopuštěnou budovou se stresem následovaným brnění konečků prstů.

„teď mě řádně poslouchej lásko"

„Půjdu první, po mě půjde Alex s Peterem a ty, o zbytek se neboj za tebou taktéž někdo půjde. Jde jen o tvé bezpečí, nezapomínej že máš v kapsy kapesný nožík a zbraně, ale ujišťuji tě že nemusíš mít strach"

Vydechnul a jemně mě políbil na mé chvějící se rty.

Ještě včera chtěl ze všechno vycouvat kvůli strachu který o mě měl.

Nechtěl mě nechat jít, chtěl abych zůstala doma a do ničeho se nezapojovala.

Jenže já mu jednoduše musela ukázat že s ním chci jít, chci vidět jak to všechno probíhá a hlavně chci mít jistotu že bude v pořádku.

Pravidla které mi vysvětloval mi šli jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Jednoduše jsem to všechno chtěla mít za sebou a zase si lehnout vedle něj.

Přestala jsem nad věcmi přemýšlet až když se konečně naše lil crew rozešla ke vchodu.

Liam pomalu otevřel jedny dveře a pustil tam jednoho týpka který měl dle všeho zničit kamery.

Pochodoval hbytě a hlavně potichu.

Nikdy jste nevěděli kdy na vás spadne lustr nebo piano.

Vidíte?

Jsem vážně magor.

Na svých rtech jsem nechala prohrávat menší škleb z toho všeho a čekala na povel.

Do budovy vešli ještě další tři lidé a až po nějakých deseti minutách se z nich vynořil Liam a mávnul ke mě rukou.

Rozešla jsem se k němu a společně jsme opět vešli.

Kráčel předemnou a ochranitelsky mě přidržoval za ruku mezitím co se za námi a dalšími lidmi dveře znovu zavřeli.

Raději jsem si zbraň dala za opasek který mě už teď táhl ke dnu ale mohla jsem si být jistější tě ji budu mít po ruce.

Rozhlížela jsem se všude kolem a ani nedýchala když se před námi mihly tři postavy.

Černé obleky, brýle, obušky a kukly.

„Ti nejsou naši"

Křikl Liam dřív než stihli cokoliv udělat.

Řeknu vám, takovou rychlost jsem v životě neviděla.

Dva od nás vyběhli k neznámím a já ani nemrkla když se začali prát.

Ale ještě více mě překvapilo když se nám dostal povel ať je obejdeme a pokračujeme dále.

Pohledem jsem zůstala na děním předemnou a nechala se popostrčit ke kroku.

„Neboj, oni se vrátí"

Ujistil mě Liam a stiskl mou ruku.

Nic se neděje, nic se nestalo jen jsme potkali pár strážných co je ja tom?

Davem se už včera rozkřiklo že je tu jedna obrovská prázdná polorozpadlá místnost a potom ještě jedna, která vypadá jako nějaký kumbál.