Tenká hranice {L.P} ✔️

48. kapitola-opilost

„To jsi vážně udělal?!"

okřikla jsem ho a bouchla ho do ramene.

„A ne jen jednou"

poklepal se na hrudi a měl co dělat aby vyslovil alespoň větu.

„Nudím se!"

zamračila jsem se a nafoukla tváře.

Už dávno nevíme co nám barman nalévá ale naopak víme že nás to bude stát nejméně balík.

„Chci jít za tím mužem z lesa který ani neexistuje"

našpulila jsem spodní ret a on prudce vstal z menšího křesla, na chvíly zavrávolal a s tíhou se udržel na nohách.

„Já už to dnes nedám, tak si dej stezku odvahy a běž sama"

navrhl a přidržoval se stolku.

„Tak sleduj! Stopneš mi to jo? Jak dlouho tam vydržím!"

Uzavřeli jsme sázku a tak tak se dopravily k lesu.

Když už konečně držel telefon který mu asi pětkrát spadl, nastavil tam stopky.

„Tři!"

Přešla jsem k prvnímu stromu.

„dva!"

vykročila jsem.

„jedna!"

A nějak rychle vystřízlivěla.

Běžela jsem co mi nohy stačili a snažila se vyhýbat chatě.

Vím že toho vypil více než já takže si nic pamatovat nebude.

Dívala jsem se všude kolem sebe protože by se ta ukrutná tma dala krájet.

Přísahám že jsem zahlédla světlo, jakoby někdo svítil svíčkou.

Ale poslední co si pamatuji je že jsem zakopla o pařez.

„Dobré ráno opilá princezno po druhé"

„Liame?"

položila jsem otázku na kterou znám moc dobře odpověď.

„Gratuluji, dnes jsi neusnula na louce ale přímo tady v lese"

přisedl si ke mě na postel a dusil smích.

„No to je, a my se bavíme?"

popadla jsem se za hlavu a nechápavě se rozhlížela kolem sebe.

„Asi"

mykl rameny a poškrábal se na zátylku.

„Mluvila jsi ze spaní víš to?"

„To jsi mě sledoval jak spím?"

zajíkla jsem se když jsem spatřila jeho kruhy pod očima.

„Už to tak bude"

„Jak jsem se vůbec dostala sem?"

a pak mi to došlo.

„Pro boha zapomněla jsem na Louiho!"