Tenká hranice {L.P} ✔️

25. kapitola-zmatenost

O tři dny později

Můžu říct že jsem slunečnější sobotu nezažila.

Týden který jsem měla prožít v lese byl nakonec úplně zbytečný.

Je to krásné místo a jen pro mě a jeho.

Jelikož tam nikdo nechodí, je tam klid.

Měla bych bojovat a nevzdát se ale věřte nebo ne, začíná mi to být jedno.

Stále mě děsí pohled na pozůstatky lidských těl a slyšitelnost pláče

Bohužel on se v tom vyžívá.

Došla jsem opět k jeho chatě a silně zabušila na dubové dveře.

„Řekl bych že mě těší ale nechci lhát"

řekl s kapkou ironie a já dala oči v sloup.

„Dovolil jsi mi jednu otázku Liame!"

usmála jsem se na něj

„To jsi zjistila prosimtě jak?"

uchchtnul se a opřel se o futra dveří.

„Čtu zprávy a noviny, to je taková ta popsaná věc"

neměla jsem chuť ho zrovna vyprovokovat tak jsem toho raději nechala být.

„No tak povídej"

převrátil oči v sloup a já se usmála.

Jenže úsměv z tváře zmizel když mohla být jen jedna a mě se všechny dotazy vykouřili z hlavy.

„Eh, no.."

přemýšlela jsem tak zoufale že bych se nedivila kdyby mi z uší začala letět pára.

„Já mám času dost ale nevím zda se to dá říct o tobě"

usmál se a na to se rozpršelo.

„K sakru!"

nasupeně jsem zaklela a začala mrznout zimou.

Jak jsem si mohla nevšimnout mraků nademnou?

„Pojď dál"

cedil smích i když ztěží.

Váhavě jsme vešla dovnitř když mi ladně uvolnil cestu.

„Čaj nebo kafe?"

„Co?"

odvětila jsem zmateně když se ještě před chvíly prezentoval jako psychopat.

„Čaj, je mi to jasný"

I když to trefil stále jsem jako opařená stála na místě.

„To jsi zamrzla až tak že nedokážeš ani chodit?"

Jakoby se mi vysmíval ale k mému štěstí ne do obličeje.

Stratil se v menší místnosti, hádám že kuchyni a dle zvuku postavil vodu na čaj.