Nejsi můj otec

kapitola 5. Sen

Mandy zamířila do své ložnice. Hermiona už spala, Levandule a Parvati samozřejmě také. Potichu, aby je nevzbudila, se vydala do koupelny.

Po deseti vyšla z koupelny a zamířila rovnou do postele. Konec konců, už byla snad jedna hodina ráno a zítra/dneska má vyučování. 

Objevila se v jakési temné chodbě bez oken, kterou nepoznávala. Byla si jistá, že tu nikdy nebyla, a přesto jí přišla tak povědomá. Mandy se rozhlédla kolem sebe. Nebylo tu nic, vůbec nic, co by jí mohlo posloužit jako orientační bod. Nic moc ale neviděla, nebyla tu jediná louče nebo něco takového. Jen prázdná chodba a na jejím konci schody dolů. Najednou dosud hrobové ticho protrhl ženský výkřik. Mandy ztuhla na místě. Ten hlas znala až moc dobře. Byl to totiž její vlastní. Asi vteřinu zaváhala. Moc se jí nechtělo jít někam kde někdo s jejím hlasem křičí. Navíc, jak je tohle vůbec možné? Napadlo ji, že to má možná na svědomí ten samý člověk, kvůli kterému dnes měla trest. 

Potom to ale nechala být a rozeběhla se chodbou směrem ke schodům. Napůl očekávala, že výkřik uslyší znovu, to se však nestalo. Seběhla co nejrychleji po schodech a poslední tři schody vzala najednou. 

Moc si ale nepomohla. Objevila se před ní další dlouhá temná chodba bez oken.  Tentokrát zde ale bylo několik odboček. U každé z nich byla jedna louč. Mandy jich napočítala třináct. Tohle místo jí nahánělo husí kůži. Sama si nedokázala vysvětlit proč, ale jako by tu byla prolita krev nebo něco podobného. Zároveň měla hodně nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje. Rozhlédla se kolem sebe, ale nikdo tu nebyl. Byla tu jen ona, prázdná chodba a třináct loučí. Za okamžik ale zjistila, že se pletla. Sama tu rozhodně nebyla.

,,Mandy, jsi to ty," uslyšela znovu ten hlas, tentokrát až z poslední odbočky.To už bylo moc. Někdo, kdo zjevně pobýval tady měl stejný hlas jako ona, očekával, že se tu objeví a znal její jméno. Potlačila nutkání na místě se otočit a rozeběhnout pryč a vydala se vpřed. Nejprve pomalu, potom, když se nic nedělo, už rychleji. Její kroky se nepříjemně rozléhaly chodbou a byly až nepříjemně hlasité. 

Došla k prvnímu rohu a zjistila, že ty odbočky vůbec odbočky nejsou. Byly to cely. Opět pocítila nutkání rozběhnout se pryč, ale z nějakého nepochopitelného důvodu to neudělala. Měla pocit, že  na ni čeká něco velice důležitého. 

Znovu se rozešla, tentokrát ještě váhavěji, než předtím. Do dalších cel se raději nedívala, nechtěla si ani představit, co je uvnitř. 

Čím déle šla, tím více se jí zmocňoval pocit vzrušení. Hlavou jí vířilo snad tisíc myšlenek a ona se jich nedokázala zbavit. 

Bylo to tady. Od ní a té osoby ji dělily asi dva metry. Ale ona nepokračovala dál a z nepochopitelného důvodu se zastavila. Přemýšlela, jestli tam má jít. Nebyla si jistá, jestli opravdu chce vědět, kdo tam je. 

Později mockrát přemýšlela, jak by to dopadlo, kdyby se tehdy nezastavila a pokračovala dál. Kdyby tehdy neměla mysl tak moc zastřenou myšlenkami, možná by uslyšela tiché kroky, které se k ní přibližovaly. Možná by se už tehdy dozvěděla, kdo to byl. 

Když už ji přemohla zvědavost, už už chtěla vykročit, když ji někdo chytil za loket a zakryl jí pusu. Ne, ten den se nedozvěděla, kdo tam byl. Jedním si ale byla jistá, nechtěla tehdy vědět, kdo stál za ní. Nikdy se nechtěla dozvědět, komu patřil ten vysoký chladný hlas, na který až dokonce svého života nezapomněla a který se jí vryl tak hluboko do paměti, jako ještě nikdy před tím nic jiného. A i když řekl jen jednu větu, právě tato věta jí později zcela změnila život. 

,,Helen, já tě zabiju!"

Tak, pro tento týden vše. Prosím, napište mi jakýkoli komentář ať vidím, že máte zájem o pokračování. A přiznejte se, mysleli jste si, že je to odbor záhad? Kdo je podle vás Helen a kdo ta neznámá osoba?

U příští kapitoly pravděpodobně příští pátek