Nejsi můj otec

kapitola 4. Trest

Mandy právě mířila do kabinetu profesorky Umbridgeové, ale téměř to nevnímala. Sice ji mrzelo, že dostala hned první den školní trest, ale to bylo v porovnání s tím, co tomu předcházelo, úplně zanedbatelné. 

Teď už si vlastně ani nebyla jistá, že ten hlas slyšela, přeci jen ovládala nitrobranu. Proto se rozhodla, že to nikomu neřekne. S výjimkou Harryho, Rona a Herm samozřejmě. 

Už byla před dveřmi jejího kabinetu. Zhluboka se nadechla, vydechla a zaklepala. 

,,Dále," ozvalo se tím známě nechutným hlasem. Mandy tedy vstoupila dovnitř.

Tak to bylo moc i na ni. Celá místnost byla růžová a všude po stěnách byly fotky a obrázky koček. Uprostřed všeho byl psací stůl, za kterým seděla ta ropucha. Překvapivě nebyl růžový, nýbrž tmavě hnědý. 

,,Posaďte se," vyzvala ji a Mandy ji s neskrývanou nechutí poslechla. 

,,Za trest mi tu něco napíšete. Budete opisovat větu Nemám vykřikovat o hodině. Použijete můj brk, speciálně upravený. Inkoust nepotřebujete."

Nic dalšího už neřekla, ale Mandy už nic dalšího vědět nepotřebovala. Jen se podívala na hodiny. Bylo pět hodin odpoledne. 

A tak se dala do psaní. Brk psal tmavě červeným inkoustem. 

Nemám vykřikovat o hodině.

Nemám vykřikovat o hodině.

Nemám vykřikovat o hodině.

Náhle Mandy ucítila palčivou bolest na levém hřbetu ruky. Věta, kterou opisovala, se jí vyrývala do ruky. 

Bolelo to, ale ona odmítala dát jakkoli najevo byť jen nepatrnou známku bolesti. V duch Umbridgeovou proklínala, ale psala dál. 

Asi po hodině přišel Harry. Také měl opisovat, ale jinou větu. 

Několik hodin strávili mlčky. Ani jeden z nich za celou dobu ani jednou nepromluvil. 

Bylo už snad 11 hodin, když Harrymu dovolila odejít. Konec konců, Harry tu měl strávit ještě čtyři další dny. 

Nemám vykřikovat o hodině. 

Nemám vykřikovat o hodině.

Nemám vykřikovat o hodině.

Bylo něco po půlnoci, když jí po ruce začaly stékat drobné pramínky krve a stékaly jak na pergamen, tak na stůl.

Umbridgeová nespokojeně zamlaskala, když to viděla. 

,,Zbalte si věci a běžte," řekla teď už ne tím nechutně sladkým hláskem, nýbrž až přehnaně nevrlým. 

Mandy ji beze slova poslechla. Nezapomněla za sebou pořádně prásknout dveřmi. Vyšla z jejího kabinetu a tiše ji proklínala. Přemýšlela, jestli má jít na ošetřovnu, ale ruka jí krvácela dost a jí to překáželo, takže se rozhodla tam jít. Změnila směr a zamířila na ošetřovnu. Cestou si ještě stihla vymyslet chabou historku, jak se jí to stalo. 

Tiše vklouzla na hrobově tichou ošetřovnu. Byli zde snad jen dva studenti, konec konců, byl první den školy. 

Mandy nehlučně přešla ošetřovnu a zaklepala na pokoj Madam Pomfreyové. 

Jmenovaná vyšla ze svého pokoje a překvapeně se na ni podívala. Přejela ji pohledem od hlavy k patě a zastavila se u její ruky. Na nic se nevyptávala, posadila ji na jednu postel a odběhla pro něco.

Po chvíli přišla zpět a nesla s sebou několik věcí. 

Zavázala jí ruku a poslala zpět. Za celou dobu promluvila snad jednou, nechtěla vzbudit ostatní. 

Cestou do společenky přemýšlela, co řekne Ronovi a Hermioně. A co jim asi řekl Harry, pomyslela si. 

Byla před vchodem do společenky a musela probudit Buclatou dámu, která už dávno spala.

Když vešla do společenky, nikdo tam nebyl. Na stranu ji trochu mrzelo, že na ni nikdo nepočkal, ale byla ráda, že jim nemusí nic vysvětlovat. 

Oheň v krbu ještě hořel, ale už dohoříval a v místnosti byla docela zima. Přešla k němu s úmyslem přiložit, když jí padl do oka kousek pergamenu, který ležel na stole. Zvědavost jí nedala a změnila směr. Chvilku váhala, potom ho zvedla. Byl tam vzkaz pro ní.

Mandy,

do půlnoci jsi nepřišla, proto jsme šli spát. Snad to nebylo tak zlé. Zítra nám všechno povíš!

                                                                                                                                                                       Hermiona