Nejsi můj otec

kapitola. 37 Vysněný příjezd do Bradavic

Mandy ležela na své posteli v Bradavicích a užívala si toho, že tu ještě nikdo není.
Znělo to dost zvláštně, když vezme v potas poslední události, ale nechtěla nikoho vidět. A už vůbec ne Harryho, Rona, Hermionu nebo Ginny. Nechtěla jim vysvětlovat, že se s nimi nemůže více bavit.
Nešla na večeři, nechtěla tam jít a už vůbec ne po tom, co zjistila, že Brumbál rozhlásil její původ. I když by asi měl vědět, že je tady. Ne, po tom, co udělal, si to zaslouží.

Z myšlenek ji vytrhlo zaklepání na okno.

Vstala, přešla k němu a otevřela ho. Dovnitř vletěl velký výr a usedl jí na postel. V zobáku měl obálku nadepsanou smaragdově zeleným inkoustem.

Přešla k němu a obálku si vzala, ale výr stále vyčkával.
Tak se dala do čtení.

Slečno Raddleová,
Vím, že jste ve škole, neprodleně se dostavte do ředitelny.
P. S. Ta sova odletí, až si bude jistá, že přijdete.

Mandy se zadívala sově do očí. ,,Už jdu," oznámila jí a vyšla ze dveří. Okno nechala otevřené, snad to nebude vadit.

Chodby byly liduprázdné, za což byla opravdu vděčná, nechtěla nikoho potkat, toho si užila ve vlaku.

Došla až k ředitelně a chrlič se tentokrát nezeptal na heslo, jen se odklonil.

V ředitelně už na ni čekal Brumbál, ale nebyl sám, byla tu i profesorka McGonagallová. A výr, který teď spokojeně seděl na profesorčině předloktí.

,,Dobrý den slečno Raddleová, posaďte se," vyzval ji Brumbál.
,,Je to Williamsová." odsekla podrážděně. Jako by nestačilo, že to byl on, kdo všem rozhlásil, že její otec je Voldemort.

Brumbál se usmál. ,,Rád vidím, že prázdniny nezměnily vaši loajalitu, a teď se prosím posaďte."

Mandy udělala, oč žádal, a tázavě zvedla obočí.

,,Vím, že jste to vůbec neměla jednoduché, je to na vás vidět, ale buďte tak hodná a řekněte nám to nejdůležitější z toho všeho, co se stalo."

Mandy se tedy dala do vyprávění. Zmínila to, že má bratra, že Voldemort už je jejím zákonným zástupcem a příhodu s veritasérem. Nic dalšího už nepovažovala za moc důležité.

Když skončila, obrátila se na ni profesorka McGonagallová.
,,Mrzí nás, že jsme to nestihli." přiznala. To mě taky, pomyslela si, ale nahlas to neřekla.

,,Ještě jedna věc, než půjdete. Neudělejte něco, čeho budete později litovat."

Mandy přikývla, zvedla se a odešla.

* * *
Procházela chodbou zpět na kolej, když ji někdo zastavil. Otočila se a spatřila Hermionu, za kterou postávali Harry a Ron

Hermiona se usmála a vzápětí ji objala. Mandy se ale opět z jeho objetí vyprostila a smutně se na ni podívala.

,,Lidi, tohle nejde, já už se s vámi dál bavit nemůžu." řekla s těžkým srdcem.
Všichni tři se na ni nechápavě podívali. 

,,Co přesně se stalo?" zeptal se opatrně Harry.
,,Dost na to, abych si uvědomila, že pokud nechci, aby se vám něco stalo, tak se s vámi už kamarádit nemůžu. Prosím, nedělejte to těžší, než to je."

Nečekala na odpověď a rozeběhla se na kolej.

Snažila se potlačit slzy, které se mermomocí chtěly dostat z jejích očí, ale nešlo to. Po chvíli to vzdala a nechala je volně stékat po tvářích.

* * *
V ložnici, která byla ještě pořád prázdná, zamířila k oknu, které nezavřela, aby mohla sova odletět a zadívala se ven.

,,Kdy už to skončí?" zašeptala do noci.