Nejsi můj otec

kapitola 38. Počáteční deprese

Pohled Hermiony

Právě přijela z Grimmauldova náměstí 12 a byla velmi mile překvapena, když viděla, že je Mandy v pořádku.

Ale to, co jim řekla, ji vyrazilo dech a vehnalo slzy do očí. Tak on to opravdu dokázal. Věděla, že jí Voldemort nějakým způsobem ublíží, ale netušila, že tak moc.
Ne, takhle to nemůže nechat, musí jít za ní.

,,Mandy, počkej!" křikla a rozběhla se za ní.

* * *

Mandy stála u okna a po tvářích jí stékaly slzy. Hermiona k ní pomalu přešla a položila jí ruku na rameno. Ta sebou poplašeně škubla a otočila se. Slzy se tentokrát nesnažila skrývat, dala jim volný průbeh.

,,Mandy, prosím, ať už to bylo jakkoli zlé, tohle nemusíš dělat." naléhala na ni Hermiona a také potlačila slzy. Byla to její nejlepší kamarádka po více než čtyři roky, teď nemohla jen tak zmizet z jejího života.

,,Ale ano, nedovolím, aby vám někdo ublížil jen proto, že mi na vás záleží. Kromě toho mě přinutil vypít veritasérum a pokud to udělá znovu, řeknu mu všechno, ať už chci nebo ne. Tohle je jediná možnost, jak tebe, Harryho, Rona, Ginny, Nevilla a ostatní udržet v bezpečí."

Hermiona svraštila obočí. ,,Nerozešla ses s Nevillem, že ne?"

Mandy přikývla a po tvářích jí začaly stékat nové slzy.

,,Ale slib mi jednu věc." promluvila znovu.

,,Cokoli" zašeptala Hermiona a první slza opustila její slzný kanálek.

,,Pamatuj si, že jsem ani na vteřinu nezaváhala a vždy budu na vaší straně. A že to, co teď dělám, je jen proto, že o vás nemůžu přijít. A řekni to i Nevillovi, prosím."

Hermiona přikývla objala ji. Mandy jí ale objetí neopětovala, odtáhla se a vyběhla z ložnice.

Hermiona se za ní chvilku dívala a ani se nesnažila setřít si slzy, které jí teď po tvářích stékaly proudem.

Musí to říct ostatním.

* * *
Mandy vyběhla ze společenské místnosti a běžela ven na školní pozemky
Nechtěla nikoho vidět, nechtěla s nikým mluvit, potřebovala být sama.

Zastavila se, aby popadla dech. Byla u jezera, nedaleko od vrby mlátičky, ale dost daleko na to, aby ji nezačala mlátit. Pohled na černé jezero ji alespoň trochu uklidnil a ona si užívala toho, že mohla být sama. Sice byla zima a ona byla pouze v hábitu, ale jinak dobrý.

Náhle koutkem oka zpozorovala bílou záři a podívala se jejím směrem. Nikde nikoho neviděla, bílou záři vydávalo něco, co vypadalo jako něčí patron a když Mandy přimhouřila oči, zjistila, že se dost podobá jezevci.

Jezevec kývl hlavou směrem k ní a poté se rozběhl do tmy.

Mandy si povzdychla a potom se rozběhla za ním.

* * *
Pohled Nevilla

Právě vešel do společenské místnosti a zrak mu padl na Harryho, Rona a Hermionu, kteří právě seděli u krbu a ve tvářích měli smutné výrazy, Hermioně dokonce po tvářích stékaly slzy.

Spojil si dvě a dvě dohromady. Tak tohle zřejmě nebylo osobní, pomyslel si.
Ani na vteřinu k Mandy necítil vztek, chápal její důvody, ale měl ji moc rád a nechtěl o ni znovu přijít. Když ji ten smrtijed unesl, bál se, že už ji nikdy neuvidí, takhle to prostě nemohlo skončit.

Zamířil k nim a tázavě se na ně podíval.

Hermiona mu řekla vše, co Mandy chtěla, aby věděl a Neville pochopil, že teď už s tím nic neudělá.

* * *
Mandy následovala stříbrného jezevce až  k hradní bráně, která kupodivu nebyla zamčená.

Jezevec popošel ještě kousek za bránu a tam se rozplynul.

Mandy chvilku váhala, ale nakonec také popošla kousek za bránu.

Rozhlédla se, ale nikoho neviděla.
,,Haló!" zavolala do tmy.

Náhle ucítila jakousi vzláštní bylinkovou vůni a to bylo to poslední, co si pamatovala.