Nejsi můj otec

kapitola 26. Vánoční překvapení

Mandy se objevila v neznámé velké místnosti s dlouhým tmavým stolem uprostřed. Je zvláštní, že jako první myšlenka ji nenapadlo, že tohle se nemělo stát, že byla hloupá a nedávala pozor, nebo to, že má určitě několik svědků. Ne, jí napadlo, že na to, že jí ještě není sedmnáct, se přemisťuje až moc často. A to ve špatném slova smyslu.

Po jedné straně místnosti bylo okno, u kterého stál jakýsi muž a i když ho Mandy už jednou viděla, stejně sebou trhla při pohledu na jeho rudé oči, které se ani zdaleka nepodobaly lidským.

Zároveň byla ale dost vytočená. Copak opravdu nedala dost jasně najevo, že se s ním nechce setkat, že ji nezajímá?

Vytrhla se svému únosci, který po přemisťování povolil stisk, protože stejně neměla kam utéct. Mileráda by ho přesvědčila o opaku.

S úlekem zjistila, že toho muže zná. Je to už dlouho, co se viděli, ale ona neměla tušení, že patří ke smrtijedům, vždyť pracuje na ministerstvu!. Bez masky, kterou měl na obličeji posledně, bylo složitější, ho poznat, ale zrovna ten se jí do paměti vyryl. A rozhodně ne v dobrém. Stál před ní člověk, který popravil Klofana. Tedy, skoro popravil.

Změřila si ho opovržlivým pohledem, ale vzápětí málem nadskočila leknutím, když ucítila něčí ruku na svém rameni.

Vypadalo to jako vstřícné gesto, ale nebylo tomu tak. Zajistil si tak, že nikam nepůjde, ale zároveň se ani nemůže otočit, protože daný člověk stál za ní. Chytré, ale ne dost.

Ukročila přesně na opačnou stranu, a získala tak výhled na obě osoby zároveň. Z výrazu ani jednoho z nich se nedalo nic vyčíst. Vůbec nic.

Voldemort dal pokynem ruky najevo, aby odešel a obrátil se na ni.

,,Jsi rychlá," uznal, ,,ale ne dost." A pozvedl ruku, ve které, jak s hrůzou zjistila, svíral její hůlku. Musel jí ji vytáhnout z kapsy když ji držel za rameno. Třetí výhoda, které si nevšimla a nezareagovala dost rychle. Byla sama na sebe naštvaná.

,,Pojď se posadit, je toho hodně, o čem s tebou chci mluvit." řekl a pokynul jí, aby se posadila ke stolu. On sám se posadil do čela, Mandy po jeho pravé ruce.

,,Od našeho posledního setkání jsem zjistil, že jsi v nebelvíru, takže se mi ani nepokoušej lhát, a že se bavíš s Potterem." jeho jméno skoro vyplivl. ,,Nejraději bych ti to zakázal, ale stejně bys mě neposlechla, tak to dělat nebudu. Jen ti to doporučuji, stejně ho potom budeš muset zradit."

Mandy zacukaly koutky, ale doufala, že si toho nevšiml. On si vážně myslí, že bude ochotná zradit někoho, koho znala už skoro pět let, koho považovala za rodinu, pravou rodinu, a dá přednost někomu, koho nezná a nesouhlasí s jeho názory, kvůli čemu, kvůli jakémusi pomyslnému pokrevnímu poutu? Jestli to má být vtip, tak je povedený, pokud ne, tak je docela smutné, že to bere jako samozřejmost.

Voldemortovi to ale bohužel neuniklo. ,,Připadá ti to vtipné?" vyprskl.

Mandy zauvažovala. Ale rozhodla se pro pravdu. ,,To záleží na tom, jestli jste to myslel vážně. Pokud ano, tak ani ne, musí být nad slunce jasné, že se k vám nikdy nepřidám. Ach Merline, co mám ještě dělat, abych vám to dala dostatečně najevo?" poslední slova už křičela.

Voldemort praštil pěstí do stolu a vstal. Přestože z něj přímo sálal vztek, jeho hlas zůstával stále klidný. ,,Tak tahle se mnou mluvit nebudeš. Dalas dost jasně najevo, že nechceš, ale možná se stane něco, co tě donutí změnit názor, co říkáš?" jeho rty se roztáhly do zlověstného úšklebku a ona zbledla tak o dva odstíny.

,,Nebo tě možná přesvědčí to, že tu máš rodinu." pokračoval, ale to říkat neměl, protože to ji rozčílilo tak, jako už dlouho nic. Také vstala a tentokrát opravdu začala křičet.

,,RODINU!" vyprskla naštvaně, ,,možná tak tu biologickou. Má pravá rodina jsou moji přátelé v Bradavicích, přesně ti, které chcete, abych zradila. Ale to se nikdy nestane! Vy nejste můj otec a nikdy jím nebudete!" Poslední větu už nekřičela, nýbrž mluvila klidným, ale ledovým hlasem, který se jí vůbec nepodobal.

Než Voldemort stačil cokoli udělat, mezi ním a Mandy se objevil kouzelný štít, který znemožňoval Voldemortovi jakkoli Mandy ublížit. Oba dva se podívali směrem, odkud se štít objevil.

Ve dveřích stál muž asi okolo třiceti let, byl dost vysoký a měl tmavě hnědé vlasy. Byl dost bledý a dominantou jeho obličeje byly blankytně modré oči. Hůlkou vytvářel onen štít.

Sklouzl pohledem z Voldemorta na Mandy a mimoděk se usmál. ,,Zdravím, sestřičko."

Taaak, konečně vyšla další kapitola, doufám, že se líbila. Určitě napište jakýkoli komentář, budu ráda. Také vám musím oznámit, že si trochu potřebuji upravit letopočty. Takže Voldemort bude tak mimimálně o dvacet let mladší (původně narozen 1926), protože by mi to hrozně nesedělo, ale myslím, že to nehraje takový význam. Pro srovnání, James se narodil 1960 ... . Ale zase, je to fanfikce, snad nemusí obsahovat veškeré podrobnosti (Starrie opovaž se napsat, že musí), napište mi svůj upřímný názor, jestli si myslíte, že je to důležité. Dále také napište, co si myslíte, že by mohlo přimět Mandy, aby změnila svůj názor (pokud to vůbec jde).

Těším se u příští kapitoly!