Nejsi můj otec

kapitola 23. Zrada 1/3

Mandy se v neděli probudila opravdu brzy. Celou noc ji děsily noční můry a ona už se bála znovu usnout. Byly asi čtyři hodiny ráno. Neměla hůlku, takže si ani nemohla posvítit na knihu.

Vstala, rychle se převlékla a vlasy si nechala volně rozpuštěné, tak jako vždy. Na sebe si oblékla černé rifle, bílé tričko a modrou mikinu. 

Vzala si knihu a sešla do prázdné společenské místnosti. Docela by se divila, kdyby prázdná nebyla. V tuhle hodinu. 

Přešla ke krbu a rozdělala oheň. To byla jediná možnost, jak udělat v temné společenské místnosti alespoň trochu světla. Sedla si do křesla nejblíže krbu a dala se do čtení. Snažila se soustředit jen na čtení, ale každou chvíli se jí vybavovaly útržky snů a včerejšího setkání.

Asi okolo šesté se začali objevovat první lidé a konečně bylo světlo. Mizerné, ale stačilo to. 

,,Co tak brzy?" odtrhl ji od knihy známý hlas (hádejte koho do komentářů). 

Mandy odtrhla oči od knihy a spatřila obličej vysokého tmavovlasého kluka, kterého poslední dobou vídala neobvykle často. A i když si to sama nepřiznala, vítala jeho společnost. Ano, byl to Neville. 

,,Mohla bych se zeptat na totéž. Navíc, ty si nejdeš pořizovat novou hůlku." odpověděla s úsměvem.

,,Chtěl jsem poslat dopis babičce, když ho pošlu dnes brzy, dojde buď dnes večer nebo zítra ráno." Ve skutečnosti ale byl dopis jen zástěrka. 

,,Půjdu s tebou, stejně nemám nic lepšího na práci," nabídla mu Mandy, odložila knihu a společně s Nevillem pryč ze společenské místnosti.

Buclatá dáma sice byla dost naštvaná, ale no co. Konec konců, ani nebyli první, kdo odcházel.

Mandy konečně přestala myslet na noční můry, jejího otce nebo na fakt, že nemá hůlku. Neville oproti tomu značně znervózněl, i když to nedal najevo. Viděl v tom více než dobrou příležitost, jak jí to konečně říct. Ano, dnes jí to konečně řekne (ach Merline, jsem rudá jak rajče!).

Oba dva byli ztraceni ve svých myšlenkách, dokonce tak, že ani nezaregistrovali Protivu, který na ně mluvil. ,,Ale ale, Williamsová a Longbottom, copak tu děláte tak brzy?"

Urazili byste se, kdyby někdo vůbec nevzal na vědomí vaši přítomnost? No, ať už je vaše odpověď jakákoli, asi byste se připomněli. A to je přesně to, co Protiva udělal. 

Mandy se vzpamatovala až, když měla před očima vodu a z vlasů jí stékaly prameny vody. No jo, co čekat od Protivy, který se začal smát, až se za břicho popadal.

Kdyby měla hůlku, asi by ho v tu chvíli proklela. 

,,Protivo, ty malej zmetku otravnej, co si sakra myslíš, že děláš!" začala na něj řvát a ten se začal smát jestě víc, což jí ale na náladě moc nepřidalo.

Potom se otočila na Nevilla. ,,Nebude ti vadit, když se potkáme až na snídani?" zeptala se ho už klidným hlasem.

Ten jen kývl na souhlas a vydal se do sovince. Mandy se naproti tomu otočila a zamířila zpět do společenské místnosti.

Buclatá dáma se jí ani nezeptala na heslo a pustila ji rovnou dovnitř. 

Rozčileně vběhla do své ložnice, a neuvědomila si, že by mohla ostatní probudit.
Parvaty ani Levandule se neprobudili, zato Hermiona ano.
,, Co se stalo?" Zeptala se zděšeně Hermiona, když ji uviděla.
,, Protiva,"procedila skrze zuby. Přešla ke svému kufru a vyndala z něj suché oblečení. Potom zamířila do koupelny.

O 15 minut později už z ní vycházela. Hermiona už zase usnula, což byla Mandy docela ráda. Nechtěla nikoho probudit.

Ve velké síni nebylo touhle dobou moc lidí. Kdo by se také divil, byla neděle a ještě ke všemu asi 7:30. Kdyby nemusela také by ne vstávala.

Neville seděl někde asi uprostřed nebelvírského stolu, a Mandy k němu zamířila. Byla ráda že alespoň někdo jí dělá společnost. Sice to nedala najevo, ale nezamlouvalo se jí být sama, zvláště po tom co se stalo včera.

,,Měla bys něco sníst," nabádal ji Neville, když viděl, že se k tomu nemá.
Ale Mandy nemohla. Nervozita která svírala její žaludek jí to nedovolovala. A tak když už bylo 7:45, pomalu se vydala směrem k bradavické bráně, kde na ní měl čekat Snape.
Ale sama. Ne, že by nebyl nechtěl jít s ní, ale ona chtěla jít sama. Potřebovala si utřídit myšlenky.

Většina lidí radí řídit s vlastními instinkty, Mandy to ale neudělala. Instinkt jí říkal něco jiného, než co udělala.
Možná, kdyby je poslechla, nedopadl by dnešní den tak katastrofálně, jak dopadl.

U Brány už na ní čekal Snape a když se dostala do slyšitelné vzdálenosti, promluvil.

,,Jdete pozdě" změřil si ji přísným pohledem. Ale Mandy to už bylo jedno, byla zvyklá z nitrobrany. Snape natáhl ruku a Mandy chvíli trvalo, než si uvědomila, že se s ní chce přemístit.
Už už ho chtěla chytit za ruku, ale nemohla. Teď si byla naprosto jistá, že pokud to udělá, stane se něco hrozného. Pohlédla mu do očí a byla si jistá, že v nich viděla náznak lítosti. A to jí utvrdilo.

,,Vezmete mě za ním že, za mým otcem." Snape se ušklíbl. ,,Jako obvykle správně." Na nic nečekal a chytil ji za rukou a Mandy náhle pocítila takovou úzkost, že nemohla dýchat.

Nelíbilo se jí to, teď, když věděla, co se chystá udělat, mu rozhodně nehodlala pomoct. Vši silou sebou škubla a profesor lektvarů ji neudržel.