Nejsi můj otec

kapitola 32. Když jde všechno do kytek

Mandy se opět zhoupl žaludek, když se objevila v nějaké potemnělé uličce, kde nebyla ani noha.

Když nevolnost odezněla, obrátil se na ni Carrow. ,,Varuji tě, pokud se pokusíš utéct, oba dva máme povoleno použít kletbu cruciatus, tak si dej pozor!"

Mandy přikývla. Pokud se vše podaří, tak to ani nebude potřeba.

Alecta ji chytila za ruku, což bylo docela výhodné, protože to vypadalo jako přátelské gesto, ale znemožňovala jí tím jakkoli utéct.

,,To nebude potřeba, docela dostala od Pána Zla, co jsem tak slyšela, pochybuji, že by se pokusila v takto nevýhodné situaci utéct." odporovala mu Alecta.

Jo, tak to má pravdu, pomyslela si Mandy.

Všichni tři se rozešli směrem pryč z této temné uličky.
A objevili se někde, kde to až moc dobře znala. Úzkostí se jí stáhl žaludek. Nestihnou to včas.
Nacházeli se naproti sirotčinci a ona uvažovala, jak je co nejvíce zdržet. Ale nic ji nenapadlo. Nic, co by nevypadalo až moc podezřele. Její jedinou možností tedy zůstávalo co nejvíce zdržovat, až se jí bude slečna Angelová ptát, jestli to chce podepsat. Tyto věci měla vždycky na starost ona.

Hlavou jí opět probleskla slova, která jí řekla Tonksová na jejich první hodině.
Bude  tě chtít mít u sebe. Brumbál nic moc nezmůže, konec konců, z právního hlediska má na to nárok.

Bezděčně se otřásla, jako by tím mohla všechny nepříjemné myšlenky zahnat.
,,Říkalas něco?" oslovil ji Carrow. Mandy se na něj překvapeně podívala a zavrtěla hlavou.
,,Mumlalas něco s Brumbálem." vysvětlila jí Alecta.
Mandy znovu zavrtěla hlavou. Ze všech možných věcí, které mohla nevědomky říct nahlas, řekla zrovna tohle. Vážně by se měla začít více soustředit. Nebo řekne něco opravdu důležitého.

Bezradně se rozhlédla kolem sebe, ale nebyla žádná stopa po tom, že by někdo její zprávu prohlédl. To je prostřední varianta. Ta, která ještě není tak zlá. Brumbál to nenašel nebo to ještě nedostal. Ale ani Voldemort to nezjistil. Nejhorší možná varianta je, že to zjistí Voldemort a Brumbál ne. To by pro ni mohlo dopadnout hodně zle.

* * *

Když vešli do sirotčince, už na ně čekala slečna Angelová. Alecta čekala venku a ,,hlídala", že nikdo nepřichází. Zejména někdo od Brumbála.

,,Ááá, čekala jsem vás, pojďte dál," uvítala je mile slečna Angelová. Otočila se a někam odcházela. Než ji oba následovali, Carrow ještě hodil varovný pohled na Mandy. ,,Snaž se to nepokazit." zavrčel.
Rozešli se směrem za slečnou Angelovou a Mandy uvažovala, proč ji tak hrozně nemá rád. Asi mu v říjnu způsobila dost problémů.

Slečna Angelová je zavedla do své kanceláře.
,,Možná by bylo nejlepší, kdyby si Mandy zatím šla vzít zbytek svých věcí ze svého pokoje, teď je na řadě papírování a to bude dost dlouhé a ona u toho nemusí být." Mandy přikývla a než ji Carrow stačil zarazit, tak odešla z místnosti.

Dostat se odsud pryč stejně nemohla, protože venku hlídala Alecta a teď v zimě se moc na zahradu nechodí, takže je tam zamčeno. A bohužel, všechny ostatní vychovatelky jsou teď momentálně pryč, touhle dobou se každý rok chodilo na nějaký zajímavý výlet, třeba do nějakého muzea a podobně. Zkrátka, neexistuje vhodnější den, kdy by sem měli přijít. Ach Merline, proč jde všechno do kytek?! pomyslela si.

Nesnažila se nijak spěchat, naopak, pomaleji snad už jít nemohla. Ale stejně se do svého pokoje dostala až moc brzy.
Pokoj zel prázdnotou, jak by taky ne, když tu byla naposled v létě.

Přešla ke skříni a vytáhla z ní tašku, do které následně naskládala nějaké knihy, to byla jediná věc, která zde po ní zůstala.

Když měla hotovo, znovu prošla celý pokoj, jestli na nic nezapomněla. Ne, nezapomněla. Přešla ke dveřím a chtěla pokoji věnovat poslední pohled, když ji do oka padla fotka, která zůstala na parapetu.

Přešla k ní, vzala ji do ruky a mimoděk se usmála. Na fotce byly dvě desetileté holčičky, jedna z nich byla blonďatá, druhá zrzavá s jasně zelenýma očima. Byla to její nejlepší kamarádka a šest let s ní sdílela pokoj, ale když jí bylo deset, skoro jedenáct, někdo si ji adoptoval. Její jméno bylo Caroline.

Ale teď nesmí odbíhat od reality. Schovala fotku do brašny a vydala se pryč z pokoje. Tentokrát ale věděla, že je to navždy.

* * *
Když vešla do kanceláře slečny Angelové, upřely se na ni pohledy dvou párů očí.

,,Jdeš právě včas, poslední, co potřebujeme, je tvůj podpis," řekla mile slečna Angelová.

Mandy hodně dlouho přemýšlela, jaké to bude, když to bude podepisovat, ale nikdy se netrefila. Cítila se vyděšeněji, než si myslela. Děsila se toho, jakou nad ní potom bude mít Voldemort moc. A slečna Angelová zřejmě vycítila, že všechno není tak, jak má.
,,Nevadilo by vám, kdybych si na chvilku promluvila s Mandy sama?" obrátila se na Carrowa s ustaraným výrazem.

Ten po ní hodil varovný pohled a zavrtěl hlavou. ,,Myslím, že to nebude nutné," odporoval.

Mandy věděla, že by měla začít spolupracovat, ale nebyla schopná ze sebe dostat slovo. Carrow si všiml, že takhle to dál nepůjde a nepatrně mávl hůlkou, kterou vytáhl z kapsy cestovního pláště.

,,Dělej!" zavrčel jejím směrem.

Mandy se probrala z transu a vykročila směrem ke stolu. Vzala si od slečny Angelové propisku a podepsala smlouvu.

A přesně v tu chvíli se od vchodových dveří ozvala rána. 

Ahoj lidi,
Jak často se vám stane, že máte takovou smůlu. Že něco nevyjde kvůli minutě...
Doufám, že moc často ne. Tak jsem četla nějaký nejmenovaný příběh a autorka ve spod psala něco o počtu přečtení aj., no, znáte to. A jen tak ze zajímavosti jsem se podívala na svůj příběh. A údivem mi spadla čelist.

1K přečtení a 114 hlasů! Ach Merline, jsem opravdu moc ráda, vypadá to, že se vám příběh líbí. Opravdu vám všem moc děkuju, vážím si toho.

Těším se u další kapitoly!