AGAINST THE WORLD [JBFF]

69.

Justin

Bylo pomalu pozdní odpoledne. Čekal jsem na gauči už oblečený a připravený až přijde. Ale ona nepřišla. Říkala tři hodiny ale už byla pryč přes sedm. Přestávalo se mi to líbit. A to hodně.

Koukal jsem nervózně na televizi když v tom mi zavrněl telefon. Rychle jsem se na něj podíval a přišla mi zpráva od neznámého neuloženého čísla. Zprávu jsem rozklikl a nemohl uvěřit svým očím.

Byla to fotka. Fotka v osvětlené místnosti kde byli dvě židle vedle sebe. Na jedné seděla hystericky brečící Madison a na druhé byla omámená spící Harper. Moje Harper.

Srdce mi bylo jak o závod a já myslel že se mi to zdá. Podíval jsem se na zprávu která byla napsaná pod fotkou.

Tohle není ještě všechno Bieber. Buď se dostavíš na tu osamělou louku za městem a budeš bojovat jako chlap a nebo ta tvoje kurvička umře na nahrávce kterou ti následovně pošlu. Máš čtyřicet minut. Josh

"Do prdele." Zaklel jsem a rychle se rozeběhl ven z domu. Odemkl jsem auto a rychle nastoupil. Co nejrychleji jsem se rozjel a začal volat Fredovi. Ten mi to hned zvedl.

"Tak co kámo!? Řekla ano?!" Zeptal se šťastně a já si frustrovaně oblízl rty.

"Ne! Byla nakupovat s Kamarádkou a Josh si jí tam odchytil. Ona i ta její kámoška jsou zavřený v jejich nějaké divný místnosti a vyhrožují mi její smrtí!" Rozkřikl jsem se.

"Tak si debil?! Proč si jí tam pouštěl?!" Odpověděl mi taky nahlas.

"Neřvi na mě do prdele! Myslel jsem že je všechno v pohodě když Josh najednou zmizel!" Odpověděl jsem mu na zpět.

"No tak to jsi debil ale." Odpověděl mi naštvaně.

"Hale tohle mi říkej někdy jindy já to vím. Radši vyjeď do skladu i s ostatními. Potřebujeme se připravit na boj který Josh chce. Vše vysvětlím n místě ale prosím už vyjeďte. Máme jen necelou hodinu." Řekl jsem nervózně.

"Fajn." Vydechl a s tímhle slovem hovor i ukončil. Hodil jsem mobil na zadní sedačky a ještě dupnul víc na plyn. Všechno teď musí šlapat. Pro Harper. Pro nás dva. Pro nás všechny.

Harper

Jsou to sotva tři minuty co Thomas nějak odešel ale já se pořád vztekám a snažím se z toho dostat. Jenže už to vzdávám. Hlavu jsem Sklopila k nohám a smutně jsem Zakňučela.

"My se odtud už asi živý nedostaneme co?" Vydechla Madison se slzami stékajících na tvářích.

"Dostaneme. Justin nás odtud dostane. Už jednou se mu to bez problémů povedlo." Odpověděla jsem v rychlosti.

"A jak dlouho mu to trvalo Harper? Panebože nebuď naivní. Máme pár minut jemu to trvalo rok." Řekla trochu otráveně. Jen jsem smutně Vydechla.

"Promiň mi to. To díky mě si se do toho zamotala." Řekla jsem a s těmihle slovy se rozbrečela.

"Nemůžeš za to. Nemohla si to vědět. Ani jedna z nás. Ale pravda je...že bych teď byla radši o třicet let starší, stará, seschlá, nechtěná a šedivá." Zasmála se a já s ní. Je kouzelná jak má i v téhle situaci stále smysl pro humor.

"Tak to já taky." Odpověděla jsem jednoduše.

"Harper?" Šeptla a já se na ni hned obrečeně s napuchlým obličejem podívala.

"Ano?" Odpověděla jsem chraplavě a unaveně.

"Stejně to bylo fajn. Ty dny s tebou. Nikdy jsem si nepřidala uvolněnější. A kdybych tady dnes umřela chci aby si to věděla. A aby si věděla že ti za to děkuju." Šeptla a obě jsme u toho brečely jak želvy.