AGAINST THE WORLD [JBFF]

72.

Harper

Slyšela jsem divné zvuky. Bylo to jakési pípání. Pravidelné a intenzivní pípání. Byla jsem si jistá na sto procent že jsem mrtvá. Cítila jsem to ještě před chvílí že odcházím. Tak je tedy tohle zvuk nebe?

Pomalinku jsem se snažila otevřít oči které k sobě byli pevně slepené. Všude bylo bílo a strašně moc světla. Vypadalo to jako nebe. Ale nedokázala jsem si vysvětlit ten neskutečný smrad. Bylo to hrozné. Smrdělo to tu po dezinfekci.

Podařilo se mi ještě trochu povolit oči a víc zaostřit prostředí než světlo. Podívala jsem se a všimla si toho že ležím v jakési posteli. Jemně jsem zvedla ruku a podívala jsem se na hřbet mé ruky na které byla připojená kanyla. Z nosu mi trčely z každé dírky jedna hadička která mě zaváděla do nosu vzduch.

Nedocházelo mi to. Pořád jsem si myslela že jsem někde v nebi a teprve mě vítají. Jenže který blázen by vítal v nemocniční posteli?

"Slečno Collins?" Ozval se příjemný něžný ženský hlas. "Ty jsi anděl?" Zeptala jsem se tiše a unaveně. "Ne, vaše zdravotní sestra. Počkejte chvilku. Přivedu sem doktora a vašeho snoubence." Zasmála se a znovu odešla.

Cože? Doktora? Snoubence? To myslela Justina? A jestli že jsem v nebi a jsem mrtvá, co tu dělá Justin? Jsem vůbec mrtvá? Ptala jsem se pořád dokola sama sebe. Jenže moje hlava tolik otázek neunesla a já znovu zavřela oči.

Po chvíli se ozval zase nějaký hluk a já k tomu zvuku natočila hlavu a otevřela oči. Stály tam tři siluety lidí. Ten uprostřed byl největší. Určitě je to bůh. Jen proč mu říkají doktore?

"Slečno Collins prý jste náš personál nazvala anděli." Zasmál se a přešel blíž ke mě. "Kde to jsem bože?" Zeptala jsem se ho.

"V nemocnici. A nejsem bůh. Jsem doktor." Zasmál se znovu. "To je tak debilní. Nazývat boha doktorem." Zamumlala jsem a on i můj anděl který tu byl před tím se zasmál.

"Jak se jmenujete?" Zeptal se. "Jme-nuju se Harper...Harper Collins." Šeptla jsem s pootevřenýma očima na směřovanými na něj. Pořád jsem viděla ale rozmazaně. "Hm a kolik vám je?" Ptal se dál.

"Je mi devatenáct.." Zamumlala jsem šeptem. "Ne...není jí devatenáct." Vložil se do toho další hlas. Ale ten jsem znala...Justin? "Je jí dvacet...všechno nejlepší Harper." Šeptl a já pořádně otevřela oči.

"Co to..." Šeptla jsem s pohledem na něj. "No, necháme vás chvíli o samotě ale opatrně na ní. Nesmí se přetáhnout." Varoval ho bůh a spolu s andělem odešel.

"Co tu děláš?" Šeptla jsem vyděšeně. "Kde myslíš?" Zeptal se a já se znovu podívala kolem. "No..tady. V nebi." Odpověděla jsem a znovu o trochu víc otevřela oči.

"Harper ty nejsi v nebi...nikdo tady není." Usmál se. "Ale ano. Já přeci umřela." Řekla jsem zmateně a zvedla hlavu z polštářů. "Ne neumřela. Zkolabovala jsi." Stále se usmíval ale já to nechápala. "Cože?" Ptala jsem se dál protože jsem myslela že jen blbě slyším.

"Harper lehni si. Potřebuješ odpočívat. Nad ničím nepřemýšlej a já ti vše řeknu. Na vše na co se zeptáš." Řekl, pohladil mě po vlasech a sedl si na okraj moje postele.

"Fajn. Kde tedy jsem?" Zeptala jsem se. "V Kalifornii. V Los Angeles v LAC+UCS nemocnici." Řekl s úsměvem jenže já byla tak zmatená.