AGAINST THE WORLD [JBFF]

52.

"Harper co to má znamenat?" Zeptala se roztřeseným hlasem Karen a ukázala na televizi.

"No do prdele." Šeptla jsem a odvrátila od ni zrak.

Harper

"Karen není to tak jak to vypadá." Řekla jsem rozpačitě a zvedla se z gauče.

"A jak to tedy je? Protože zatím to vypadá jako že si utekla z domova i společně s Justinem, a teď se tady u mě schováváš aby tě nenašla policie." Řekla a rozčíleně lehce se rozpažila.

"Je to tak že Jo Harper?" Zeptala se a dívala se mi do očí. Nedokázala jsem jí lhát. Tohle byla pravda.

"Harper nemůžu si tě tu nechat když nevím před čím utíkáš." Šeptla a posadila se společně semnou na gauč.

"Řekni mi to Harper. Všechno bude dobrý a vše se vyřeší. Jen mi řekni co se děje." Řekla a jemně mě pohladila po ruce.

Tak moc jsem jí toužila říct pravdu. Tak moc jsem toužila aby to někdo věděl. Ale nemohla jsem. Jak by asi reagovala na to že její vnouček je mafián který zabijí a obchoduje s drogami. Jak by reagovala na to že neutíkám před policií ale před pocitem který mě v Justinově domě vyžírá a že utíkáme před největším mafiánem LA.

"Karen...není nic jiného co si přeju víc než ti říct pravdu. Ale nejde to. Nemůžu." Řekla jsem smutně a ona jenom Sklopila pohled a kývla na souhlas.

"Harp Zlatíčko. Mám tě opravdu moc ráda. Moc. Ale už nemůžu být znova zapletená s policií. Jednou až příjde čas tak ti řeknu co se stalo že už nemůžu mít problémy s policií. Ale teď na to ještě nemám sílu. A teď si tě tu proto taky opravdu nemohu. Musíš jít. Promiň." Šeptla a ačkoliv jsem možná měla být naštvaná, nebyla jsem. Chápala jsem ji. Soucítila jsem s ní.

"Fajn. Beru to." Řekla jsem a v rychlosti se zvedla znovu z gauče.

"Chceš třeba zavolat někomu? Justinovi nebo tak?" Zeptala se ale já zakývala hlavou na nesouhlas.

"Nechci s nim mluvit. A myslím ze on semnou taky ne." Řekla jsem se skleslým pohledem k zemi.

"Ty Karen můžeš mi něco slíbit?" Zeptala jsem se opatrně a pomalu se přesunula ke dveřím.

"Jo?" Zeptala se a přešla v rychlosti ke mě.

"Karen slib mi že nikomu nebudeš volat. Policii, sociálce prostě nikomu." Řekla jsem nadějně a celou dobu jsem jí pronikala do očí.

"Neboj se. Nikomu volat nebudu." Řekla a vtáhla mě do pevného obětí. Popravdě jsem si tu chvíli užívala.

"Promiň mi to." Šeptla mi do vlasů a já se nad tím jen trochu pousmála.

"To nic Karen. I tak děkuju za pomoc." Usmála jsem se a tím vykouzlila úsměv i jí.

"Měj se." Odtáhla jsem se a otevřela hlavní dveře.

"Ty taky Harper." Opětovala mi a já pomalu přešla ven.

Byla jsme plná odhodlání a myslela jsme si že tuto noc přežiju bez jakýkoliv komplikací venku. Jenže co jsem vstoupila ven a okusila kanadskou prosincovou zimu, hned jsem změnila názor. Byla mi opravdu zima. A netušila jsme jak dlouho toto počasí vydržím. Navíc sněžilo. Ano. Poprvé za tenhle rok vidím sníh ale nemám z toho vůbec radost.

V rychlosti jsem si nandala lehký svetřík který jsem tu měla ale stejně to ničemu nepomohlo. Měla jsem na sobě krátké tričko. Bylo mi pořád stejně.

——
Procházela jsem se po parku s tím že mi začne být teplo ale mýlila jsem se. Byla jsem promrzlá na kost. Všechno kolem mě bylo ledové a já už necítila prsty.

Celá roztřesená jsem se posadila v parku na lavičku a vyndala si z kapsy mobil. I když jsem mu opravdu volat nechtěla, přece jen jsem musela. Bylo mi sice trapně protože jsme se ještě před chvíli pohádali ale on se mě jen snaží chránit. A jal ho stále miluju.

Vytočila jsem proto Justinovo číslo a čekala na to až to zvedne.

"Justine?" Ozvala jsem se rozklepaně když jsem slyšela z mobilu jisté zašustění.

"Harper co se stalo? Jsi v pořádku?" Hned mu podle mého unaveného hlasu došlo že je něco v nepořádku a začal se hned zajímat.

"Můžeš přijet?" Zeptala jsem se tiše a pomalu si na lavičce lehla.

"Harper kde jsi?" Zeptal se vystresovaně.

"Nevím v nějakém parku." Šeptla jsem unaveně.

"Dobře najdu si tě podle čísla. Nepokládej telefon. A hlavně zůstaň tam kde jsi." Řekl mi a ačkoliv jsem věděla že mě nevidí, zakývala jsem hlavou na souhlas.

"Justine?" Šeptla jsem asi po pěti minutách ticha a jeho usilovného snažení mě najít.

"Hmm?" Zabručel mi do telefonu.

"Miluju tě." Šeptla jsme a v tu chvíli bylo znovu hrobové ticho. Neodpověděl mi. On to neřekl. Neřekl to že mě taky miluje jak to obvykle dělal...

Miluje mě vůbec ještě?

"Našel jsem tě Harp. Jen prosím zůstaň tam kde jsi." Vydechl a v tu chvíli telefon zapípal konec hovoru. Mobil jsem si strčila zpátky do kapsy a propletla si prsty.

Čas se vlekl. Opravdu dost. Když jsem si myslela že uběhlo alespoň deset minut, uběhli ve skutečnosti jenom dvě. Byla jsem unavená, promrzlá, mokrá od sněhu a zničená. A zničená jsem byla ale protože jsem si uvědomila že Justin náš vztah necítí možná stejnou cestou jako já.

Uběhli asi dvě hodiny a já už pomalu usínala. Zuby mě o sebe cvakaly a moje tělo se třáslo. Bylo to jako kdybych pomalu umírala.

Zavřela jsem oči a přemýšlela nad tím co je v životě důležité. Ale pokaždé co jsem nad tím znovu zkusila přemýšlet, znovu jsem vysílením odpočívala a čerpala energii na další pokus. Moje mysl už byla příliš unavená na to řešit takhle těžký věci.

Justin

Jel jsem autem za Harper a přemýšlel nad tím jak jí je. Jsme v Kanadě a Harper je někde na lehko a mrzne ve sněhu.

Nervózně jsem poklepával na volant. Těším se na to až ji znovu spatřím. Těším se na to až ji budu mít u sebe a budu si jistý že je v pořádku.

Když jsme si volali a ona mi řekla ze mě miluje...zničilo mě to. Věděl jsme ze nebude těžké aby se ode mě odmilovala a já ji tak mohl ochránit. Ale nečekal jsem že to bude zas tak těžké.

Po několika mučivých minutách jízdou autem jsem se konečně dostal před svůj cíl. Před park. Vystoupil jsem z auta a hned mě pohltila obrovská zima. Všude se prášil sníh s já Harper neviděl. Rychle jsem proto vběhl do parku a začal ji hledat.

Po pár Minutách hledání plného stresu jsem konečně spatřil lavičku na které ležel člověk drobné postavy.

"Harper." Vydechl jsem a rychle jsem se tam rozeběhl.

Byla to ona. Vlasy, tělo a tvář se třpytili sněhem. Harper ale spala a slabě dýchala. Hned sem věděl že je něco v nepořádku.

Rychle jsem jí zvedl z lavičky a rozeběhl se s ní do auta. "Si celá promrzlá." Šeptl jsem a položil jí na zadní sedadla. Jemně jsme jí pohladil po tváři a zavřel za ní dveře. Zapnul jsem všechno vytápění v autě na maximum a podíval se na ni zpětným zrcátkem. Byla úplně bledá až měla jemný nádech modré. Nahlas jsem polkl sucho v krku a s nadějí jen vyslovil své přání.

"Budeš v pořádku." Hned co jsem to dořekl jsem na nic nečekal a v rychlosti se rozjel pryč.

...

Potřebovala jsem si to srovnat jak tento příběh bude pokračovat tak mě prosím neukamenujte za to že to vychází tak pozdě :'D pardon za chyby :)

Love u all 💓