AGAINST THE WORLD [JBFF]

57.

Justin

Sluneční paprsky se natahovali do ložnice. Ozařovali mě obličej a příjemný pocit tepla mě probouzel.

Další ráno. Další začátek. Nový den pro mě a mojí Harper. A přísahám že tohohle rána provždy využiju.
Pomalu jsem se otočil a natáhl se po Harper. Usmál jsem se a otevřel oči. Ale Harper v posteli nebyla.

Ruku jsem přitáhl zpátky k tělu a posadil se na posteli. Rozhlédl jsem se kolem sebe a všiml si velkého rozdílu. Bylo tu uklizeno. Oblečení které jsem včera z tašky vysypal se už neváleli po zemi a vše bylo na svém místě.

"Harper?" Řekl jsem do místnosti ale nikdo mi neodpověděl. Můj úsměv pomalu blednul a měnil se v zmatený a nechápající výraz.

Zvedl jsem se z postele a v rychlosti se oblékl. Vyšel jsem z pokoje a rozešel se do kuchyně kde už si dělal Fredo snídani.

"Neviděl si Harper?" Zeptal jsem se mezi dveřmi.

"Ne už od rána o ni není ani slechu. Vždycky je to ona kdo je první vzhůru. S tebou není?" Odtrhl svůj zrak od pánve s palačinkami a odpověděl mi.

V tu chvíli mi došlo že nebylo v ložnici uklizeno jen tak pro parádu. Nad těmi všemi informacemi mi proběhl mráz po zádech.

"Kurva." Šeptl jsem a v rychlosti jsem se rozeběhl pryč z kuchyně.

"Počkej co se děje?!" Rozkřikl se když jsem reagoval na jeho odpověď rozeběhnutím se v rychlosti do patra.

"Harper zmizela!" Vykřikl jsem a na jeho další reakce už nereagoval.

"Harper? Harper!" Křičel jsem po celém patře hystericky se zlomeným hlasem a postupně otevíral všechny dveře v patře.

"Harper?!" Křikl jsem a otevřel dveře od Miininýho pokoje. Seděla tam na posteli a brečela s nějakým papírem v ruce.

"Justine." Šeptla a utřela si slzy. Natáhla ke mě ruku v které držela ten papír a já jí ho vytrhl z ruky.

"Já....chvilku tě nechám." Řekla a stále stírala slzy ze svého promáčeného obličeje. Prošla kolem mě a zavřela dveře.

Já jen Zhluboka Vydechl a posadil se na postel. Opřel jsem se lokty o stehna a začal číst.

Justine.

Popravdě vůbec nevím kde mám začít. Píšu to už asi po páté a stále nevím jak to mám napsat aby to vyznělo dobře. Ale ono to vyznít dobře ani nemůže. Protože možná teď dělám nejhorší chybu svého života protože opouštím něco pro co vlastně teď žiju. Ale na druhou stranu to dělám pro to aby můj smysl života byl v pořádku a mohl žít.

A to že pro mě znamenáš všechno, Justine. To se prostě nikdy nezmění. Každý den až se probudím, pomyslím na to jak krásný byl ten půl rok strávený s tebou. Vzpomenu si na to jak si dokázal ve mě vyvolat ty nejkrásnější a nejúžasnější pocity. A povím si, že jednoho dne, až všechno špatné odtáhne voda z přístavu na moře, a bude vše pryč, tak přijde den kdy tě znovu uvidím a vše bude jako dřív. I když je to možná jenom přání, budu v to věřit jak nejvíc budu moct.

Včera v noci jsem ale opravdu musela přemýšlet nad tím jestli odejdu nebo ne. Těmi sladkými slovy jsi mi opravdu hodně zamotal hlavu a já zatoužila si vybrat tu krásnější ale špatnou volbu. Dala bych život za to aby se to co si včera večer řekl opravdu stalo. Ale občas je lepší jít směrem té horší a nebezpečnější přitom správné cesty. Vím to. Protože kdybych si tu cestu už jednou nevybrala tak bych nepoznala tebe. Mohla jsem mít klidného a milého kluka jenže já si vybrala toho ďábla a zabijáka. A jsem na to hrdá. Protože v tuhle chvíli jsi tisíckrát lepší jak lepší a krásnější cesta Justine.