AGAINST THE WORLD [JBFF]

62.

"Justine?" Ozval se roztřepený ale mě moc známý hlas...

Justin

Nevěřil jsem tomu. Myslel jsem že se mi to zdá. Takový jemný a andělský hlas přeci už ani neexistuje.

Sebral jsem všechnu odvahu a otočil se. V tu chvíli se moje zorničky rozšířili snad po celém obsahu mého oka. Váza, s Bílými růžemi, kterou držela jí vyklouzla z rukou a na zemi re roztříštila na milión skleněných kousíčků a voda z ní se pomalu roztahovala a tekla po zemi. Připadal jsem si teď jako ta váza. Čekal jsem že za chvíli asi spadnu a roztříštím se úplně stejně.

"Harper." Šeptl jsem a vzpomněl si na to jak jsem si kdysi myslel že svou Harper už nikdy neuvidím. Že už tohle slovo nikdy nevyslovím.

"Panebože tohle není možný." Šeptla stejně hlasitě a dlaněmi si zakryla své perfektní rty. Cítil jsem jak mě v očích štípají slzy.

"Pojď ke mě prosím." Šeptl jsem a Harper se jen začala s brekem dojatě smát. V rychlosti se rozešla ke mě a pevně si omotala svoje ruce okolo mého pasu.

Oba jsme zrychleně dýchali a pobírali to co teď navzájem zažíváme. Bylo to jako sen. Bylo to neuvěřitelný. Ani jeden z nás dvou tomu nevěřil. Navzájem jsme si beze slova kladli jednu otázku.

Nejsi ty jenom iluze?

Byl to rok. Zasraný rok a dva měsíce. Nadalo se tomu tak snadno věřit.

Pevně jsem jí obejmul a začal jí klást polibky do vlasů. Voněly pořád tak stejně krásně jako jsem si jejich vůni celou tu dobu pamatoval. Byl to ten nejnádhernější zážitek který jsem za svůj život zažil. Lehce jsem se sklonil a vytáhl si její nohy až na můj pas. Lehce se za svýma nohama zbytkem těla vytáhla a pevně si je obepnula. Své paže si omotala okolo mého krku a bradu si zabořila do mého ramene. Připadal jsem si jako kdybych hořel. A ona byla můj plamen.

"Promiň mi to Justine. Promiň že jsem odešla. Tak strašně mě to mrzí." Dala mi další várku toho nejsladšího hlasu. Brečela mi do ramene a i když to byli slzy, to co bych na ní nejradši neviděl, tak i ty mě dávali pocit Blaha.

"Neomlouvej se princezno. To já tě pustil. To já jsem si tě neudržel. Ale teď už se to nestane. Nikdy. Už tě nikdy nikam nepustím." Řekl jsem s brekem a ona se lehce usmála.

Byla mnohem lehčí než si to pamatuju. Je hubenější a lehčí. A když si jenom představím to že nejedla kvůli tomu že se trápila, nebo že ji ten parchant nedal najíst a zneužíval ji, chce se mi řvát, brečet a zabíjet. Ale teď už budou jenom krásný věci. Ona nebude tak hubená. Vykrmím si jí.

Opřel jsem si jí o stěnu a podíval se jí do očí ona se jen krásně smála a z očí ji sršelo spoustu slz. Chtělo se mi brečet nad pohledem nad její krásou taky ale nechci aby to u mě znovu viděla.

"Můžu tě políbit?" Vydechl jsem a pohladil jí dlaní po tváři abych setřel ty slzy. Ona jenom se sladkým, slzami utrápeným úsměvem přikývla na souhlas. Nečekal jsem už ani setinu a svoje rty položil na ty její.

Jestli jsem někdy říkal že sex je to nejlepší na světě tak to beru touhle chvíli zpět. Protože TOHLE, je to nejlepší na světě. Tohle je to nejkrásnější. Když můžete políbit osobu kterou k smrti a utrápení milujete. Po dlouhém nekonečném roce. Když můžete mít znovu položený své rty na těch nejkrásnějších a nejsladších rtech té druhé osoby. Když si znovu můžete užívat to jak do sebe tím nejvíce vášnivým a něžným způsobem zapadají.

Po asi minutě dlouhého polibku jsem se odtáhl a Zhluboka Vydechl. Moje srdce které se tak rychle před rokem zlomilo a ještě do dnes nebylo zahojeno jako kdyby touhle chvíli už bylo. Ona byla a je můj lék. Podíval jsem se do její tváře která vypadala momentálně úplně stejně zdravě jako má.