AGAINST THE WORLD [JBFF]

32.

Harper

Přemýšlela jsem sama nad sebou. Pořád jsem myslela na to jak je asi Jeremymu. Ale ještě o to víc jsem si dělala starost o Justina. Hned co odešel někam jel ale jestli se vrátil, to nevím.

Byla jsem zavřená v Justinově pokoji a myslela na to co jsem provedla. Myslela jsem na Jeremyho slova.

"Teď jsi všechno zničila."

Vím že jsem možná neměla nic říkat a bylo by to dobrý. Ale to jsem měla nechat Jeremyho mu neustále lhát?

Právě stojím pod teplou vodou ve sprchovém koutě a snažím se myslet na něco jiného. Na něco co mě potěší. Ale místo toho myslím buď jen na krásné chvíle s Justinem nebo na to jak se asi má moje rodina.

Neviděla jsem je asi týden ale to mi přijde jako měsíc.

Jak je asi bráchovi?

S touhle myšlenkou jsem vypla vodu a omotala si okolo pasu ručník. Mokré vlasy jsem si zamotala do turbanu a opustila koupelnu. V pokoji jsem se převlékla do čistého oblečení a pořádně si usušila vlasy.

Potom jsem ale začala znovu přemýšlet nad tou krabicí a nad těmi dvěmi zamčenými místnostmi. Na stole jsem si všimla pinetky na vlasy a mě zase něco napadlo..

Možná že jsem opravdu moc zvědavá a pak se divím tomu na co přijdu ale vždycky jsem si šla za pravdou.

Rychlím krokem jsem k ní přešla a strčila si jí do kapsy od kraťasů.

Potichounku jsem opustila místnost a ještě potišeji se plížila ke dveřím které vedou k těm tmavým schodům do sklepa.

Slyšela jsem z obýváku hlasy kluků. Nebylo to ale jediné co z obýváku vycházelo. Byl to tmavý hustý dým od cigaret a smrad alkoholu.

Jen jsem nad tím pokroutila hlavou a otevřela dveře od místnosti se schody. Potichu jsem za sebou zavřela a kráčela dolů k zamčeným dveřím.

Postavila jsem se k prvním dveřím na pravo a Zhluboka se nadechla.

Možná toho budu litovat ale udělat to chci. Takže...teď nebo nikdy.

Vytáhla jsem si z kapsy pinetku a snažila se jí nějak upravit aby se mi vešla do zámku.

Začala jsem se v klíčové dírce různě pohybovat dokavaď jsem nezaslechla
cvaknutí zámku. Pomalu jsem dveře otevřela a usmála se nad svou prácí že se mi to opravdu povedlo otevřít obyčejnou sponkou.

Ale úsměv mi hned zmizel potom co jsem viděla obsah místnosti.

Byli tam regály jako v místnosti s památkami jenže tady byli zaplněný něčím jiným.

Na regálech se nacházeli střelné zbraně různých velikostí a druhů. Bylo jich tu opravdu hodně. Na stěně naproti dveřím byla obrovská nástěnka s fotkami lidí. Převážně kluci a muži. Počet jsem nedokázala odhadnout ale rozhodně přes sto. Možná i víc. Ale co jsem nepochopila bylo to, že polovina z těch lidí na fotkách byla červeným křížkem přeškrtnutá.

"Co to do prdele je?!" Vydechla jsem a vystrašeně místnost zavřela.

Nemohla jsem uvěřit tomu co jsem právě viděla. Ty zbraně a fotografie lidí. Tohle opravdu není jenom pro zabavení či pro psychické problémy nějakého táty jak mi kdysi Justin tvrdil. Tohle musí někdo dělat.