AGAINST THE WORLD [JBFF]

56.

Justin

Nevěděl jsem co mám dělat. Harper se snažila abych byl v pořádku a já jí mezitím jen přehlížel. Nedokážu se smířit s tím když mi odejde. Už jen pod tou představou se mi chtělo brečet. Všechno vyřeším jen ať je semnou.

Zvedl jsem se z pokoje pro hosty který jsem si přivlastnil za svůj. To bylo jedno opatření z několika které jsem si vymyslel pro to aby se Harper odmilovala. A dnes jsem ale pochopil že to nemá cenu. Ta holka je moje královna a já ani nikdy nechtěl aby se odmilovala a mezi námi všechno skončilo. Jen jsem nechtěl aby se trápila pro mě kdybych umřel.

Opustil jsem pokoj a ucouraným krokem šel k ložnici. Lehce jsem na dveře zaťukal a čekal na svou odpověď.

"Dále?" Ozvalo se tiše a já dveře potichu otevřel. Její pohled doslova říkal že vlastně nedokázala čekat nikoho jiného.

"Harper musíme si promluvit." Řekl jsem a snažil se být co nejsilnější to jen šlo. Ona kývla na souhlas a já za sebou zavřel dveře. Nedokázal jsem si ani nevšimnout toho že se mi snaží dostat co nejhlouběji do duše a snaží přijít na to co já se jí tu teď snažím říct.

Přešel jsem k ní a díval se do její tváře která byla opravdu nejkrásnější kterou jsem kdy měl tu možnost spatřit.

"Co děláš?" Zeptal jsem se a ukázal na zabalené tašky.

"Chytám se na zítřejší odjezd k Joshovi." Řekla klidně a Zkřížila si ruce na prsou.

"Chceš pomoct?" Zeptal jsem se jenže nad tím ode mě zase odvrátila zrak.

"Přišel si jen kvůli tomu aby si mi pomohl zabalit tašky na můj odjezd? Je fakt super vědět ze mě nesnášíš tak moc." Zasmála se ironicky.

"Ne Harper ve skutečnosti chci udělat tohle." Řekl jsme a tašku s věcmi jsem z postele zvedl. Obrátil jsem ji vzhůru nohama a všechny věci vysypal.

"Co děláš?! Justine proč si to udělal?!" Křikla a okamžitě si k vysypaným věcem Klekla a začala je dávat znovu do tašky. Proto jsem si klekl taky a chytl jí za ruce tak, aby se jí dávat oblečení zpátky do tašky nepodařilo. Podívala se na mě pohledem propalujícím.

"Já prostě nechci.....aby si odjela." Řekl jsem a důvěrně se jí díval do očí. Její zabijácký výraz se najednou změnil ve zmatený. Rychle se postavila a začala chodit po pokoji.

"Já tě nechápu. Celý dny mě ignoruješ, spíš v jiný místnosti, vyhýbáš se mi, nemluvíš semnou. J-já tě nechápu Justine." Řekla a zároveň se tím snažila uklidnit svou mysl.

"Proč ses mi vyhýbal když pak chceš abych zůstala?" Šeptla a já se k ní postavil abych se jí mohl normálně dívat do očí.

"Protože jsem nějak cítil že to všechno...ten tlak od Joshe, tu fyzickou i psychickou bolest a to jak si neustále smutná nezvládnu. Že umřu. Jen jsem tě chtěl tímhle tím blbým způsobem připravit na to, že až třeba potom umřu aby tě to tolik nebolelo." Řekl jsem a Harper průběžně kontrolovala očním kontaktem jestli náhodou nelžu.

"To je taková blbost Justine." Řekla klidně a sklopila pohled k zemi.

"Já to vím Harp jen....jen mě teď prosím poslouchej." Šeptl jsem a zvedl její bradu tak, abych ji viděl znovu do očí.

"Harper ještě před sedmi měsíci jsem byl ledový jako led. Kurvy, zbraně, rychlé auta, peníze drogy alkohol. To všechno byl můj svět. Ale pak si přišla ty. Harper ty si mi obrátila život vzhůru nohama. Ale jsem za to rád. Protože jsem se z té špatné strany světa dostal na tu druhou, lepší stranu. Harper podívej se na mě teď. Nepiju, nespím s nikým jiným jak s tebou, skoro nelžu a mám zakázáno kouřit. No není to zázrak?" S poslední větou jsem se zasmál se slzami v očích. Nedalo si nevšimnout toho, jak na to reaguje naprosto stejně.