AGAINST THE WORLD [JBFF]

60.

Harper

Probudila jsem se na sluneční paprsky v pokoji. Podívala jsem se a kolem mě leželo a spalo asi pět mexických mafiánů. Jen jsem Zhluboka Vydechla a opatrně se zvedla. Došla jsem si do koupelny kde jsem vykonala ranní hygienu.

Je to dalších asi osm měsíců. To znamená že je to rok a dva měsíce od toho co jsem odešla. Všechno je stejný. Poslouchám, držím jazyk za zuby a roztahuju nohy jak oni potřebují. S rodiči jsem se neviděla pomalu dva roky a bráškovi bylo včera už jedenáct. Prošvihla jsem i jeho desáté narozeniny na které se tak moc těšil a chtěl abych s nim byla. Musí mě nenávidět. Stejně jako celý zbylí svět.

Oblékla jsem si krátké šaty které mi Josh koupil. Upřímně? Jsou strašné. Leze z nich úplně všechno a je až neskutečné jak moc moc moc končí těsně pod zadkem. Stačí se jen naklonit a je všechno vidět. Ale přesně to oni chtějí tak co.

Svázala jsem si vlasy a podívala se na hodiny. Bylo 9:14 a snídaně začínala v 9:00. Josh nesnáší když chodím pozdě.

"Sakra!" Zaklela jsem a rychle vystřelila ze svého pokoje. Cestou jsem si ještě oblékla podpatky a rychle běžela do jídelny.

Za tu dobu co jsem pryč jsem si už tak nějak během těch osmi měsíců uvědomila a zvykla na to že to tady bude asi navždy. Mám víru ale nemám naději. Už prostě vím že mě Josh nepustí a já se s Justinem už možná nikdy neuvidím.

Doběhla jsem do jídelny a tiše se posadila. Nemá cenu se omlouvat. Ještě víc by si uvědomil moje chyby a bylo by to daleko horší.

"Jdeš pozdě." Zamračil se na mě z druhé strany stolu Josh.

"Já vím." Cukla jsem pohledem a čekala až mi jeden z chlapů Joshe přinese jídlo.

"Ale Vypadáš úchvatně. Buď ráda že si tak sexy protože jinak bych tě už dávno zabil." Zasmál se a já jen bez reakce seděla na židli a do debaty se nemotala.

Podali mi jídlo a já se hned pustila do jídla.

"Jaká byla noc. Užili si všichni nebo tě mám potrestat?" Řekla mírně se ušklíbl.

"Ano všech pět společně i s Thomasem. Neboj se." Řekla jsem a do pusy si strčila další sousto.

"Fajn." Řekl jednoduše a já na něj jenom Mrkla a falešně se usmála.

Všechno co tady poslední rok a dva měsíce říkám nikdy nebylo upřímné. Vždycky jsem se nějak přetvařovala nebo neříkala pravdu. Nikdy se nesměju upřímně. Nikdy. Jediné co je celý ten rok a dva měsíce skutečné, je můj pláč a smutek. Pravé jsou slzy. To jak trpím pro Justina. Ale nic jiného v tom není. Jen slzy a falešný zbytek života.

"Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit. Ale nevím zda-li budeš souhlasit." Řekl opatrně.

Prosím ať  mě znovu neposílá do mučírny pro nechutné choutky všech zdejších mafiánů. Prosím prosím bože prosím.

Šeptala jsem si v duchu a tiše v to doufala.

"Nemám povolení se vzpírat. Takže moje odpověď je vlastně všem jedno." Řekla jsem poslušně jenže jsem se tak moc toužila projevit.

"Máš pravdu. Nebudu chodit kolem horké kaše a řeknu ti to hned. Jedeme zpátky do LA." Řekl a mě zaskočilo sousto v krku. Odkašlala jsem si a podívala se na něj.

"Prosím?" Zeptala jsem se znovu abych se ujistila, jestli jsem správně slyšela.

"Jedeme do LA. Nesnáším to tu. Je tu samé Tacos zas Tacos a chilli papričky. Nežeru nic jiného. Navíc mého obchodníka a kupce chytila policie a jestli přizná od koho to bral a kupoval, tak jsme v prdeli a to nebudu riskovat. Už dnes vše sbalíme a zítra pojedem." Zopakoval a já cítila jak jsem se rozklepala. Vše se tak náhle otočilo. Motala se mi hlava a já už měla mnohem větší naději ho znovu vidět.