AGAINST THE WORLD [JBFF]

33.

Harper

Hned co jsem dojela domů jsem odhodila tašku na opačnou stranu místnosti a posadila se a postel. Bylo kolem půl sedmé ráno a venku už pomalu svítalo.

byla jsem šíleně vyčerpaná a toužila jsem spát. Ale jakmile jsem zavřela oči znovu se mi ta scénka v obýváku vybavila.

Začal se mi třást hlas a netrvalo to dlouho a z oka mi vytekla první slza. Zvedla jsem se z postele a své tělo vysvlékla do spodního prádla. S mokrým obličejem od slz jsem si vlezla do postele a zachumlala se do deky.

Podívala jsem se z okna a dívala se na to jak měsíční svit se pomalu mění na denní světlo. Byla jsem unavená. potřebovala jsem sílu.

proto jsem alespoň na chvilku zavřela oči a světe div se, usnula jsem..

***

Ráno jsem se probudila probudila na nepříjemné zvuky z venku. Ale nevím jestli by se tomu v půl třetí odpoledne dalo říkat stále ráno. Zvedla jsem se z postele s přešla k oknu abych zjistila co dělají tak důležitého že jsem nemohla ještě tak hodinu spát.

"Vrtání silnice...Jasně." Povzdechla jsem si a namířila si to do koupelny. Tam jsem šla rovnou k zrcadlu.

Vypadala jsem strašně..absolutně příšerně. Byla jsem bledá, měla jsem kruhy pod očima, vlasy neupravený a rty neměli svou přirozenou narůžovělou barvu.

Ani se nedivím že mě Justin takhle odkopl. Vypadám jako mrtvola.

Opláchla jsem si obličej studenou vodou a vyčistila si zuby. Potom jsem si vyndala nějaké malovátka a začala schovávat to, co vypadalo strašně.

Pod oči jsem si dala korektor a řasy protáhla řasenku. Potom jsem to ještě lehce zapudrovala a na rty dala lehký lesk aby nevypadaly tak nemocně.

Na venek už jsem to zase byla já ale vevnitř...jsem byla zničená a jiná.

Jen jsem si nad svou myšlenkou povzdechla a šla se zase zpátky do svého pokoje do něčeho obléknout.

Venku bylo teplo tak jsem zvolila letní obyčejné upnuté černé šaty pod zadek. Učesala jsem si vlasy a svázala do ne moc upraveného drdolu. Neměla jsem náladu se s tím dnes štvát. 

Pořád jsem vypadala polorozpadlá ale už to bylo lepší.  Vzala jsem si mobil a šla dolů. V kuchyni byla mamka. Ještě nikdo kromě Mii neví že jsem doma. Takže ani mamka ne.

Přešla jsem dolu pod schody a dívala se na ni jak nepřetržitě něco dělá. Ten pohled mi chyběl.

Usmála jsem se nad svou myšlenkou že je pořád stejná.

"Mami?" Řekla jsem a ona se hned otočila ke schodům.

"Harper." Šeptla a pomalu se přibližovala ke mě.

Když stála přímo přede mnou všimla jsem si jak má na krajíčku. Lehce jsem se na ni usmála a ona mě vtáhla do obětí. Bylo to tak hezké obětí. Jako kdyby jsme si v něm řekli všechno.

Mamka vždycky věděla když se něco stalo. A dnešek nebyl výjimkou. Ona na mě vždycky pozná že jsem smutná nebo že se něco děje. Ať už vypadám v pohodě nebo ne.

"Chyběli jste mi." Šeptla jsem a ještě víc se ponořila do obětí.

"Ty nám taky Zlatíčko. Ani nevíš jak. Logan bez tebe úplně šílí. A když jsme u Logana právě mu skončila škola a já pro něj musím jet." Řekla a odtáhla se od obětí.

"Mami?"

"Ano Zlatíčko?" Odpověděla hned.

"Nemohla bych prosím jet pro Logana já?" Zeptala jsem si stydlivě.