Lhář ve vlnách ztracen

LXVI.

Nejdříve přišlo objetí, následně rána. Facka, která se ozvala okolím a pálila na tváři jako spálenina. Silweriënova hlava se pootočila do strany a obtisk Kainovi ruky ho pálil jako cejch. Nechápal, co se děje. Ještě před pár vteřinami cítil jeho obětí, následně ránu.

„Zasloužil jsem si ji," vydechl Silweriën. Nebyl si jistý, zda to myslel otázkou, smířením s faktem, že byl uhozen, nebo pouze konstatoval, co se stalo.

Kain na něho hleděl se zatnutými zuby, ale v očích se mu hněv neodrážel. Nemohl se zlobit, snad jenom nevěděl, co ve skutečnosti cítit a jak reagovat na jeho návrat.

„Proč si skočil do tý vody?" zeptal se skrze zatnuté zuby. Tón hlasu mu potvrdil, že se skutečně nezlobil, pouze nerozuměl tomu, co se děje.

Odpověď ze Silweriënových úst nepřicházela. Bricius mu řekl, že Kain pravdu nesnese, ne všechnu. Ani mu ji nechtěl říct. Styděl se za veškeré své činy, které spáchal. Byly prohnilé, kruté, zradil skoro každého člověk ve svém životě a ublížil mnoha lidem přímo i nepřímo.

V očích obyčejných lidí se mohl Kain zdát jako ten démon, který zabíjí, pije cizí krev a děsí děti ve spánku, ale ve skutečnosti to byl ten hnědovlasý smutný komandér s očima v barvě ledu z dalekého severu.

„Nevím," odpověděl tiše, „myslel jsem si, že se budu moci vrátit domů."

„A nemohl si?" zajímal se.

Silweriën zakroutil hlavou, „pro svět tam jsem mrtvý. Nemohu se vrátit." Položil si jemně hřbet ruky na tvář, na dotek to stále pálilo, ale chladný vánek mu na bolest dost pomáhal. „Je mi líto, že kvůli mně zemřel Fyrel," dodal tiše se skloněním hlavy. Cítil se potupně, ale potřeboval to říct nahlas. Aby mohla přijít další rána, kterou si zasloužil. Stejně jako tu první.

„Fyrel nezemřel kvůli tobě," odpověděl podobně tichým hlasem. Kain ho obešel, vzdálil se od dřevěných lavic a s rukama v hlubokých kapsách se vydal směrem na pláž. Siwleriën ho beze slov následoval, aby mohl slyšet, co Kain říkal dál.

„Vždycky chtěl být hrdinou, někomu pomoci, zachránit ho a vyznamenat se. Zemřel by i pro kotě, které by uvízlo na stromě a... Zkrátka zemřel pro tebe. Aby tě dostal zpátky sem mezi nás."

„Není to ve výsledku stejná věc?" otázal se. Hlas mu odnášel vítr, byl sotva slyšitelný, ale bál se o Fyrelovi mluvit. Byla to čerstvá rána a Kain ho vedl na pláž k loďce, na které připluli.

Hodí mě do ní a strčí na moře, pomyslel si Silweriën v zápětí. Co jiného s člověkem, kvůli kterému zemřel někdo jiný?

„Můj syn zemřel kvůli Fyrelovi a jeho nadutosti. Tys chtěl zemřít pro svého přítele, protože si ho snad miloval nebo si chtěl, aby žil život, který si ty mít nemohl. Je to stejné?" odpověděl mu na otázku otázkou. Nohy se jim propadaly v písku a Silweriënovi navíc ještě kolena při pohledu na loďku, kterou omývala mořská voda.

„Ne," hlesl.

„Tak vidíš," vydechl. Došli až k loďce. Silweriën hleděl dovnitř a představoval si, jak v ní ležel Fyrel. Myslel si, že spí – jak mohl být tak naivní? Kain položil jednu svou nohu na příď loďky. Nejdříve to vypadalo, že do ní vleze, ale poté se zapřel a vší silou odstrčil Fyrelovu dřevěnou rakev na moře. Nejdříve se loďka jenom kymácela v drobných vlnách, dřela o krunýř želvy, ale brzy se dostala na širé moře a byla v něm pohazována. Pomalu se vzdalovala od dvou stojících mužů a bylo jisté, že to plavidlo už nikdo nikdy nespatří.

Silweriën nechápal, proč tak učinil. Otočil hlavu do strany a hleděl na Kaina z profilu. Bradu měl zvednutou vzhůru, měl hrdý postoj, ale smutné oči, pobledlou tvář a bojoval s tím, aby nezkroutil rty a nerozplakal se. Vítr si lehce pohrával s jeho vlasy, které se kroutily jako spalující plameny a celý ten výjev byl pro Silweriëna něčím uchvacující.