Lhář ve vlnách ztracen

XV.

Vracel se skrze trh s proutěným košem v ruce. Snažil se s opicí moc netřást, nadzvedával ji nad hlavu, když se na něho natiskl dav a přitom měl v náprsní kapse uloženou rolničku. Z lidí okolo začínal být unavený a byl rád, že měl toho večera už odplout domů, ač to znamenalo, že jakmile zakotví, Derin se vydá za svou Trist, zda jeho a dar růže přijme. A pokud ano, rozeběhne se okamžitě do námořnického domu ve Východní provincii, aby si převzal poslední výplatu a ohlásil, že opouští námořnictvo Staré země, aby se mohl oženit a založit rodinu.

Na jednu stranu Laureliën přál Derinovi, aby byl šťastný. Chtěl, aby měl ženu, rodinu a navždy se tak odpoutal do rodiny, kterou měl. Bití, chudoba, žádná disciplína a ani láska, kterou by mohl přijmout a následně předat dále. Ale zároveň chtěl, aby ho Trist odmítla. Nepřál si nic jiného než to, aby zůstali spolu, plavili se přes oceán do cizích zemí, jedli jídlo, které jinde okusit nemohou a hlavně si přál, aby vnímal Derinovu přítomnost. Nechtěl být sám. Potřeboval cítit poblíž sebe někoho, komu mohl věřit a říct mu vše, co uznal, že o něm lidé mohou znát. Laureliënovi muži věděli o jeho původu, znali pána Pathera, který ve Východní provincii byl zákonodárcem a soudcem, ale neznali, kým ve skutečnosti byl. Netušili o jeho způsobech, výchově a vnímání svých synů. Netušili ani o smrti Silweriëna. Nikdo, kromě Pathera a Derina o tom netušili.

Dostal se z trhu až před polednem. Slunce ho pálilo do zátylku, mezi lidmi se mu špatně dýchalo a začínal být hladový. Rozhodl se jít chvíli po pláži, bylo tam méně lidí a musel překračovat pouze vytažená rybářská pádla a sítě omotané mořskou trávou a chaluhami.

Rybáři se toho dne už vraceli. Foukal silný vítr, vlny byly vysoké a sám Laureliën se obával, že se nebude moci k večeru vydat na moře. Na chvíli se zastavil, přemítal nad mořem, sledoval rybáře a potulujícího se postaršího muže, který obcházel jednotlivé bárky. Vždy se zastavil u posádky, ta mu vysmekla mělkou poklonu a následně zakroutili hlavami. Chvíli si spolu povídali a poté se muž v drahém oblečení vydal dál.

I z té dálky ho Laureliën poznával. Byl to vládce Oro. Laureliën si tiše povzdechl. Věděl, že se na pláž nevydal kvůli klábosení s rybáři, ale hledal svého syna, který se v noci nevrátil domu. Svého syna však nalézt nemohl, protože jak Laureliën pochopil, tůň, ke kterého ho Ioren přivedl, byla mnoha lidem utajená a neznámá.

Bylo mu vládce Ora líto. Nikdy nezjistí, co se s jeho synem stalo, protože pravdu zná pouze Laureliën. Nemohl říct, co se stalo, bál se toho, že by Oro začal svého syna nenávidět za jeho hříchy.

Tiše si povzdechl, odvrátil se od zoufalého vládce a raději se vydal na loď. Už se poměrně těšil na to, až odplují z přístavu a vrátí se do Východní provincie, kde nesvítí ani přes léto tolik slunce se spalujícími paprsky. Těšil se na chladný vítr, déšť a i na tu barevně chudší přírodu. Měl však před sebou ještě čtyřtýdenní cestu na kterou se ani nevydal.

•••

Loď překypovala životem. Plavčíci táhli na loď poslední bedny s potravinami, sudy s vodou a přepočítávali zboží. Laureliën věřil v Derinův úsudek, který měl na starosti, aby všeho byl dostatek, takže ani nehodlal cokoli překontrolovat. Nebylo to poprvé, co takovou práci Derin vykonával.

Nemohl však svého přítele nalézt. Klec s opicí odložil ve své kajutě a vydal se na palubu, aby Derina nalezl, ale nikdo netušil, kde se nacházel. Dle všeho ani neohlásil, kam se vydal, pouze odešel a nechal loď nestřeženou.

Laureliën se nad tím zamračil, znejistil, ale vzápětí se uklidnil a řekl si, že to je pouze kousek Derinovy nezodpovědné povahy. Rozhodl se mu dát chvíli, aby se vrátil a převzal zpět zodpovědnost počítání a kontroly zboží, aby byli připraveni vyplout.