Lhář ve vlnách ztracen

XIV.

Bylo pozdě, takřka se schylovalo k ránu. Obloha přecházela z temně modré do fialové a za horizontem do světle růžové. Hvězdy mizely, svět byl tichý jako v žádnou jinou hodinu. Byla to ta část dne, kterou mnoho lidí nepoznalo. Noční sovy uléhaly do svých postelí, ranní ptáčata ještě nevstala. I rybáři měli čas, než se vydají vytáhnout sítě s měsíčníky. Ta hodina patřila pouze lidem, jako byl Laureliën. Těm, kterým smutek a strach nedovoloval spát. Umělcům, kteří vkládali svá těla do maleb, soch a básní. Zlomeným srdcím, která krvácela při vzpomínce na jejich ničitele, vůči kterým tem planoucí pocit nebyl nenávist, ale láska.

Z velké části ležel ve svém křesle. Tvář si opíral o dlaň, oči měl přivřené, hleděl ze špinavého okna a v hlavě měl prázdno, ale zároveň změť tisíce myšlenek, které odešly tak rychle jako přišly. Nemohl se v nich vyznat, přidal si, jako kdyby byl uprostřed bludiště, které neustále rostlo a nemělo konce. Stěny se přibližovaly, rostly do výše, uzavíraly ho, ale nebál se. Sám to bludiště vytvořil a mohl ho kdykoli zničit. Ale nechtěl. Chtěl být ztracen a najít se. Jeho dnem bylo najít východ a nadechnout se čerstvého vzduchu. Toho dne mu to však nebylo souzeno.

Slyšel kroky, tiché překračování po palubě, nepravidelné, jako kdyby někoho zmítala podnapilost. Srdce se mu rozbušilo rychleji, ale tělo se ani nepohnulo. Trestal tím sám sebe, trpěl, aby jeho posmrtný život byl lepší. Vyčkával, třásl se a vnímal, jak se Derin přibližuje. S klikou měl problém, musela mu vyklouznout z rukou, ale přeci jen se dostal dovnitř. Něco zamumlal, ale Laureliën mu neodpovídal. Nadále seděl ve stejné pozici ve svém křesle a vyčkával.

Derin se blížil. Byl cítit po soli a mléčném likéru.

Snažil se uklidnit své srdce, ale nezvládl to. Ne ve chvíli, kdy se Derin kodrcavě dostal až před něho, tiše se zasmál a poasdil se na zem s překříženýma nohama. Musel se Laureliëna přidržet – položil mu dlaň na koleno, svezl se k zemi, poklepal Laureliëna jako koně a ruku sundal, aby se mohl zapřít za zády.

„Měl by si spát," hlesl Laureliën.

„Ty také," zamumlal na to Derin. Nebyl tak opilý, jak Laureliën očekával. Spíš mu začalo připadat, že jeho chůze pochází z únavy. „Raději tu budu s tebou," vydechl dlouze Derin, „nezbývá nám mnoho času, než se přestaneme tak často vídat."

Laureliënovi přišlo, jako kdyby mu srdce někdo chytil do kleští. Bolelo to, byl naštvaný na Derina, na Trist, kterou neznal. Hněval se na všechny, kteří chodili po světě, protože vše na sebe navazovalo a i oni tak zajistili, že brzy přijde o Derina.

„V tuhle dobu ti nemám co říct, Derine. Tahle denní doba patří těm, kteří mluvit nechtějí," opáčil tichým hlasem Laureliën. Přestal se opírat, místo toho se lehce předklonil a lokty si zapřel o kolena.

„Vím," vydechl Derin, pomalu se zvedl na nohy. Pomalu vstával a Laureliën ho doprovázel trupem. Přestal se předklánět, zvedal zrak k Derinovi a čekal, zda něco dalšího řekne. „Nechci toho říct moc," dodal, „pouze pár slov."

„Povídej," vyzval ho. Začal se v něm rozlévat divný pocit. Ne špatný, ale nezvyklý, správný. Jako kdyby neprožíval realitu.

Derin se pomalu předklonil, hlavu měl ve stejné výšce jako Laureliën, rty poblíž jeho ucha, jako je měl on sám dříve toho dne u ucha Iorena. Věděl však, že Derin ho nepřišel zabít. Ale co se tedy chystá dělat?

„Kdybych mohl," zašeptal Derin tak slabým hlasem, že naháněl Laureliënovi husí kůži, „nevzal bych si nikdy Trist. Nikdy, ani kdyby z nebe padalo čiré zlato a moře bylo tvořeno vínem, bych si ji nevzal, kdybych mohl mít tebe."