Lhář ve vlnách ztracen

V.

 Po poslední večerní modlitbě již Derin začal být nesnesitelný. Přešlapoval po místnosti, neustále vyhlížel z okna a urážel slunce, které zapadalo moc pomalu. Laureliën mu navrhl, aby si nalil pití, ale Derin odmítal, že jeho hlad už nemůže být uhašen nějakým pitím. Každého sedmého dne, který se nazýval Božím dnem, nebylo povolené jíst. Bylo nařízeno pět modliteb, tři místo jídla a dvě mezi nimi. Pít se smělo, ale jíst ne. Laureliën byl zvyklý odříkat si jídlo i jiné dny než na Boží. Byl těm návykům naučen otcem. Vždy říkával, že člověka nelze poznat dle šatů, které nosí, jazykem, kterým mluví ani penězi, kterými se honosí, ale v jednání, které koná hladový.

Ač Laureliën nemohl říci, že se svým otcem v mnohém souhlasí, v tomto však ano. Všímal si lidí a hlavně v dnech, kdy hladověli, protože byli jiní. Mnohem více je ovládala agrese, nevrlost a nedočkavost půlnoci, kdy mohou pozřít první sousto jídla. Mnoho lidí, především ti starší a chudí, byli na hladovění zvyklí a den bez jídla jim přišel obyčejný a nikterak zajímavý. Derin hladověl celý život, a když měl jídla najednou dostatek, dny bez něho ho přiváděli k šílenství a Laureliën to přikláněl k faktu, že se strachoval, aby nepadl do propasti chudoby a opilosti, která ho nakonec přivedla na Plachého racka.

„Ještě máme pár hodin, posaď se a řekni mi, co si myslíš, že rozbouřilo nebesa nade mnou a mým bratrem," snažil se ho Laureliën rozptýlit. Posunul na druhou stranu svého stolu také pár stočených pergamenů se slovy: „Nebo mi pojď pomoct s tímto."

Derin se usadil. Rozvinul se zamračením jeden svitek, který obsahoval smlouvu o obchodu s obchodníkem drahého kamení. „Tolik vlny za jeden hloupý safír?" zeptal se nechápavě po několika minutách ticha.

„Otec jimi nechává ve Východní provincii zdobit Boží domy," vysvětlil krátce Laureliën, převzal od Derina smlouvu a sroloval ji do ruličky. „Tohle zrovna netřeba řešit, nevezeme dostatek vlny, abychom se safíry mohli zabývat." Podal mu raději jinou smlouvu, která se týkala ovoce na oplátku za sůl.

Derin se zapřel o židli, smlouvu zvedl víš, přimhouřil oči a pomalu četl z další smlouvy. Rty si naznačoval jednotlivá slova a slabiky, prstem přejížděl po zaschlé tuši a snažil se přečíst, co jí bylo napsáno. Naučil se číst teprve nedávno, když Laureliënovi nabídl, že mu pomůže, s čím bude třeba. Občas se ptal na dlouhá slova, někdy si potřeboval číst věci nahlas, ale Laureliën věřil, že by dokázal přečíst už i knihu. Pouze na to neměl pomyšlení.

Zatímco Derin četl, Laureliën přepisoval starou smlouvu, kterou sežral zub času. Slovo od slovo přepisoval starý pergamen, který se mu rozpadal pod rukama a snažil se nevnímat Derinovo šeptání slov, která by mohl z nepozornosti napsat. Podle povzdechu, který přišel, poznal, že Derin již dokončil čtení a očekával mumlání, že by smlouva měla být upravena v jejich prospěch. Pletl se, protože z Derinových úst vyšla jiná slova.

„Myslím si, žes se Silweriënem soutěžil o dívku. Oba dva jste chtěli stejnou a protože jste zcela stejní, nemohla si sama vybrat. Oba dva jste se snažili být tím nejlepším, ale vyhrál on. Získal ji a ty ses nechal potetovat na náznak smutku a uznání porážky, protože si nemyslíš, že najdeš nějakou jinou."

Laureliën zvedl hlavu, hleděl na Derina, jehož hlava byla lehce nakloněná a koutek pozvednutý. V očích se mu odrážela jiskra od lucerny, zatímco v komandérových smutných očích pomalu umírala.

„Otec nás nikdy nenechal být s dívkami. Bez jeho dozoru jsme neměli povoleno opustit sídlo a už vůbec ne vyjít za bránu. Naší společností byli pouze postarší služebné, které nechodily pro ránu daleko a udavačský správce, díky kterému jsem schytal mnoho ran přes ruce a bolestivých políčků. Jednou, když nám bylo asi čtrnáct, jsme na večerní bohoslužbě potkali dívku. Neznali jsme její jméno, ale dlouho jsme s ní po modlitbě hovořili. Bratr se neskutečně moc styděl, v obličeji byl rudý a nakonec se i vzdálil, zatímco já zůstal. Pouze jsme si povídali, poté musela odejít. Vrátili jsme se s bratrem do sídla a šli si lehnout. Uprostřed noci do ložnice vtrhl otec a chrstl na mě vědro ledové vody, vytáhl za vlasy z postele a odtáhl do té moc dobře známé věže, kde mě zavřel. Křičel na mě, že jestliže se míním vybavovat s děvkami, mohu se vybavovat i s Bohem. V té ledové věži mě uprostřed zimy nechal až do další noci a já a ani Silweriën jsme od té doby s dívkou nepromluvili, dokud jsme žili s otcem. Takže ne, bohužel. Má nelibost k bratrovi nepramení ze zášti, že by mi ukradl dívku."