Lhář ve vlnách ztracen

LV.

Hned prvního dne onemocněl. Noční chlad a mokré oblečení se na něm okamžitě podepsalo a do rána se nejenom třásl, ale také kašlal a spustila se mu rýma. Tělo měl jako v ohni a hlava ho bolela. Potřeboval se někde zastavit, sehnat teplejší oblečení a zjistit, kde přesně se nachází, aby se mohl vrátit tam, odkud přišel. Nechtěl se vracet do přístavního města, kde žil, protože byl táhnut na jedno jediné místo. Chtěl za svým otcem, který už musel přestat oplakávat smrt posledního syna. Chtěl, aby věděl, že je naživu.

Ráno poté, co se otočil zády ke Kainovi, se dostal do vesnice na rozcestí. Byla malá, tvořena pouze pár domy, sklizenými poli a prasečím chlívkem. Slunce ještě nevyšlo, bylo brzo, ale přesto se třesoucí odebral hned k prvním dveřím a pěstí zaklepal do tuhého dřeva.

Odstoupil dál, dlaněmi si mnul holé paže a doufal, že se trochu ohřeje, ale bylo to marné. Chlad měl prožraný hluboko v kostech a sám se zahřát nemohl.

Krátce po jeho zaklepání se dveře opatrně otevřely. Stál v nich muž, starší než Laureliën, vlasy měl protkané šedinami, tvář zamračenou a v ruce držel pohrabáč. Nejspíše brzkou návštěvu považoval za násilníka nebo opilce, který je chtěl obtěžovat.

Laureliën si pouze koutkem oka všiml, že skrze slabé závěsy v okně vedle dveří vykukujou další páry očí. Stočil svůj zrak k muži, pevně semknul rty a odhodlaně vyhrnul svou mokrou košili, aby odhalil mohutný listnatý strom na jeho trupu. „Potřebuji pomoc," hlesl, „prosím."

•••

Ve Staré zemi byli kněží považováni za pomyslné vládce. Lidé je respektovali, mnohdy se jim klaněli, prosili je o rady, rozsouzení sporů a co kněží řekl, to se považovalo za pravdu. Poprvé v životě byl Laureliën rád, že mezi ně patřil.

Sotva si muž všiml jeho tetování, sevření okolo pohrabáče povolilo a otevřel doširoka dveře s pobízením, aby vstoupil dovnitř. Mužova žena okamžitě přeběhla ke kamnům, na které položila hrnec s vodou na ohřátí.

Dostal suché teplejší oblečení, chléb a teplou vodu, která mu prohřála tělo zevnitř. Zjistil také, že se dostal do domu prosté farmářské rodiny, a kromě manželů měli také tři děti, všechny relativně malé, nejstarší dceři nebylo více než dvanáct.

„Omlouvám se, že se ptám, avšak co vás přivádí mokrého a promrzlého k našim dveřím?" zajímala se žena, která se Laureliënovi představila jako Ava.

Netušil, co měl říct. Mohl lhát, ale nenapadala ho žádná lež. Avšak pravda byla neuvěřitelná. Hledal mez mezi lží a pravdou.

„Spadl jsem ze své lodi nedaleko od břehu. A vaše ves byla tou nejbližší, na kterou jsem narazil, když jsem se dostal na břeh."

„Z jakého přístavního města jste? Odvezeme vás tam," vyhrkl okamžitě muž.

Laureliën zakroutil hlavou, „nejsem z přístavu. Kde se nacházím?"

„Nejbližší město je Tuckova dolina," odpověděla žena a dolila mu horké vody.

Laureliën musel chvíli přemýšlet, ale rázem přišla úleva. Tuckova dolina byla pouze něco málo přes den cesty od hlavního města Východní provincie.

„Musím se dostat do hlavního města," zamumlal si pod vousy. Zamyšleně se zamračil, zvedl zrak k muži a zeptal se, zda okolím projíždí obchodníci k hlavnímu městu.

Muž chvíli přemýšlel, poškrábal se na ranním strništi, a nakonec zakroutil hlavou. „V tuto roční dobu míří pouze do doliny."

Laureliën se poškrábal ve vlhkých vlasech. Napil se vody, rozhlédl okolo sebe a zrakem zůstal viset u tří dětí. Nejstarší dcera zůstala vzhůru, avšak mladší chlapec a dívka se poddali ještě spánku. Nebyl schopen zpracovat to, co viděl nahoře na tom srázu. Stále to považoval pouze za zlý sen.