Lhář ve vlnách ztracen

XXXVI.

Zastavili se kousek za planinou, kde Laureliën porazil Kaina. Kain s Fyrelem přinesli trochu dříví, aby mohli rozdělat menší oheň, protože noci byly chladné. Ten nejhorší pokynul Laureliënovi, aby se posadil na kládu, která ležela kousek od ohniště a Magna se posadila vedle. Sám nejhorší si sedl naproti a po rozdělání ohně se posadili

Kain se už měl do otevření úst, aby mohl promluvit, ale Ten nejhorší ho zastavil zvednutím ruky a rázným: „Mluvit budu já."

Kain zavřel pusu tak silně, až bylo slyšet cvaknutí jeho zubů a skrze přizavřená ústa dokázal procedit: „Jsem proti tomu, abychom to říkali."

Ten nejhorší jeho slova ignoroval, hleděl na Laureliëna skrze drobné oranžové pramínky, rty měl pootevřená a započal své vyprávění několika otázkami.

„Kým podle tebe jsme?" zeptal se jako první.

„Rudými démony z moře," odpověděl Laureliën bez přemýšlení a periferním viděním zaznamenal Kainův úšklebek.

Ten nejhorší mu nic nevymlouval, ptal se místo toho dál: „Pocházíš ze Země?" zajímal se.

„Jsem ze Staré země," namítl Laureliën. Magna lehce vzala jeho ruku, stiskla ji a hleděla na něho milýma očima. Pouze krátce se na ni podíval a přemýšlel, proč takové gesto.

„Za našich dob," odkašlal si Ten nejhorší a upoutal tím na sebe pozornost, „se Stará země jmenovala pouze Země. Bylo to jediné známé místo, protože lidé se báli vyplout na moře a objevovat. Stará země byla tou jedinou v době, když jsme se na její půdě narodili."

Laureliën se zamračil, cítil, že se mu potí dlaně, ale to nedonutilo Magnu ho pustit, naopak mu ji ještě stiskla. Nic však neříkal, poslouchal dál.

„Před mnoha lety, když Stará země byla Zemí, Bricius byl nepoznaným a démoni nepatřili na moře, byli jsme také my na té pevnině a žili své obyčejné životy. Kain byl vinařem," pronesl s poukázáním na Kaina, který hleděl do země prázdným pohledem, „Magna s Verisem chovali sladkovodní ryby ve středozemí. Jiní z nás byli sedláky, kováři, dolovali jsme kámen a těžili zlato. Fyrelius byl následníkem," dodal s krátkou pauzou, ve které Laureliën zběsile trhnul k zjizvenému démonu, který se tvářil ještě více zmučeně než Kain. Na rozdíl od něho se na Laureliëna krátce podíval, začervenal se a potupně odvrátil hlavu do strany.

„Následníkem?" nechápal Laureliën.

„Jmenuju se Fyrelius Pha," zamumlal mladý démon a zabodl zrak do země.

„Pochází z jedné z nejstarších rodin," dovysvětlil Ten nejhorší a upoutal tím opět Laureliënovu pozornost. „Stejně jako já."

„Ze které?" vyhrkl okamžitě.

„Jsem Qha ze západu," odpověděl, poté pokračoval: „Všichni jsme měli své obyčejné životy. Pracovali jsme, jedli, smáli se, a hlavně se báli noci, kdy se do našeho světa vkradou démoni. Nesměli jsme v noci vycházet ven, byli jsme ukryti ve svých domech a každé noci se báli, že nás zabijí. Poté ale přišel Bricius, zachránce a spasitel, který byl schopen přemoci démony a vyhnat je na moře, kde nám nebudou moci ublížit. Pletl se. Démoni vstoupili do rudovlasých lidí, kteří se jim neokázali bránit a odkázali je tím k vyhnanství. Pro bezpečí lidí museli být rudovlasí lidé vyhnáni na moře, kde nebudou moci nikomu ublížit. A tak jsme skončili zde. Vyhnáni, ale zachráněni jedinými skutečnými zvířecími démony, kteří se stali našimi ochránci. Všichni, kteří jsou zde, jsou původně obyčejnými lidmi, kteří byli démony prokleti a nemáme možnost, jak ze svých těl démony vyhnat."

Laureliën se mračil. Znal historii, a to vše sedělo. Bylo to tak, jak Ten nejhorší říkal. „Ale to vše se stalo před více než třemi stovkami let," namítl se zatnutými zuby.

Ten nejhorší se smutně zahleděl do plamenů se stovky: „Už před více jak stovkou let jsme to přestali počítat."

Laureliën už chápal, proč ho Magna držela za ruku. Krátce se na ni podíval, přimhouřil oči a zeptal se na nepatřičnou otázku: „Proč tu nemáte žádné děti?"

Magna odvrátila hlavu, pustila Laureliënovu ruku a místo toho do svých dlaní schovala svou tvář.

„Protože to, co nám připravili, nemohli přežít," odsekl Kain, než se Ten nejhorší ujal slova. Hleděl na Laureliëna s nenávistí a záští, které nerozuměl, ale ani se o to nepokoušel.

„Starci a děti zemřeli. Dospělí většinou nepřežili, trpěli jako ďas, ale aspoň už to mají za sebou a nemusí tu na tomhle zvrhlém světě být jako my. Nenáviděný jenom pro to, že jsme byli neprávem odsouzeni jinými."

Kain vstal, Ten nejhorší ho okřikl, takže se opět posadil.

Ten nejhorší prakticky zopakoval Kainova slova a dodal, že pro ně nebylo lehké přežít, a proto jich zbylo tak málo.

Laureliën si promnul oči. Přál si vědět, jaká tajemství skrývají démoni, ale tak nějak cítil, že to, co si vyslechl, jeho zvědavost neuspokojilo. Doufal v něco zajímavějšího, bolestivějšího, co překoná veškerou pravdu, kterou do té doby poznal, ale když Ten nejhorší domluvil, cítil se zklamaný. Nechtěl věřit, že sedí mezi obyčejnými lidmi, jejichž nitra byla posednuta a těla ovládnuta silou, kterou si nedokázal vysvětlit. Stále to jsou démoni, zabili mé muže a okradli mou loď, opakoval si.

„Musím jít," hlesla Magna, jejíž hlas se lámal. V očích se jí leskly slzy. I po těch letech stále byla matkou, která přišla o své děti Šla rychla, dlaněmi si otírala obličej a neohlížela se. Laureliën ji sledoval, dokud se mu neztratila z dohledu, poté vrátil zrak k mužům, kteří zůstali a po jednom si je prohlédl.

Hleděl na ně trochu jinak než předtím.

Kaina viděl jako vinaře, který se v horkém létě stará o hrozny, ale ta představa ho vracela k Rileovi.

Stočil zrak k Fyrelovi, který se představil jako Fyrelius Pha. Slyšel pouze Toho nejhoršího, že ho oslovoval Fyrelius, ale napovídalo to, kým je. Pocházel ze starého rodu, který vládl Staré zemi, než přišel Bricius a zavinil tím to, co se jim stalo.

Přemýšlení nad starými rody ho donutilo zamyslet se. Zamračil se, stočil zrak k Tomu nejhoršímu a pootevřel rty.

„Ty nejsi rudovlasý," namítl Laureliën. Řekl mu, že rudovlasí lidé byli posednuti, ale ne všichni takové vlasy měli.

„Ne všichni odsouzeni k tomuto životu jsou," namítl Ten nejhorší.

„A jsi Qha," doda další slova, která ho trápila. Cítil se z toho jako na jehlách.

„Jsem," přikývl, jako kdyby tušil, kam tim míří.

Rod Qha, Sha, Pha a Kha oplýval mnoha členy, kteří původně před stovkami let byli příbuzní, ale léta dělící je od založení Země způsobila, že už se nedali za příbuzné považovat. Stále však byli výjimečnými, ač z jejich dlouhé historie vzešel pouze jeden pamětihodný člen z nižší a nedůležité větve. Až na to jméno nebyl nejdříve nikým a ve svém rodu byl až opomíjen, ale poté vyhnal démony na moře.

„Jsi příbuzný s Briciusem," hlesl Laureliën.

„Sdílím stejnou krev s tím, kterého považuješ za Boha. A proto vím lépe než jiní, že žádným Bohem ve skutečnosti není."

„A kým podle tebe je?" odsekl Laureliën stroze. Pumpoval v něm vztek, protože Bricius pro něho byl Bohem a představa jeho jako obyčejného člověka pro něho byla nepředstavitelná.

„Bricius byl hnán slávou, kterou mu jeho postavení nezaručovalo. A pro slávu zničil životy tisíců a desítky z nich uvěznil v nekonečnosti."

Laureliën vstal a beze slov se vydal pryč. Ten nejhorší konečně dosáhl svého jména – nikdy neslyšel nikoho, aby tak hanlivě mluvil o někom, kdo mnohonásobně více lidí zachránil.