Lhář ve vlnách ztracen

XL

Ještě předtím, než měl Kain vůbec možnost vrátit se s jídlem, Laureliën se vydal pryč. Nechal knihu ležet na zemi a pomalými kroky šel skrze les k pláži. Foukal silný vítr, i mezi stromy lomcoval jeho tělem, cuchal mu vlasy a hnal do tváře písek a prach. Měl proto oči přimhouřené, rukou bránil písku, aby mu létal do očí a odhodlaně šel po vyšlapané cestě, protože věděl, že jestli zůstane na místě, bude to problém. Bál se Kainovi přiznat, že není schopen mu pomoci a věděl, že bude muset lhát. Minimálně bude muset nějakou dobu předstírat, že v knize skutečně čte a hledá řešení, aby nakonec řekl, že nic takového není možné. Netušil však, jak bude démon reagovat. Zabije ho ve vzteku? Pomůže mu dostat se domů? Nechá ho za trest zase vrátit do klece poté, co ho zbije?

Šel k pláži, protože to místo poznal jako to, kde je stále někdo. Bylo to záchranné místo, kde mohl někoho vidět a utéct tak před tím, před kým utíkal. To místo ho zároveň i bolelo, protože tam zemřel Dirtte, ale dávalo mu i naději, že tam někde daleko za obzorem je jeho domov, kam se může někdy vrátit, pokud dříve nedá démonům důvod, aby ho zabili.

Avšak poté, co na pláž dorazil, všiml si pouze jedné osamělé postavy sedící blízko vody s nohama blízko u těla a dlouhými rezavými vlasy vlnící se v jemném podvečerním vánku. Magna tam seděla zadumaná, nehýbala se a snad se nechala unášet myšlenkami, zatímco nechala veškerou společnost daleko za ní. Laureliën chvíli váhal. Když nepočítal svou matku a služebné v sídle jeho otce, nikdy nepoznal ženy. Byly mu cizí, v námořnictvu se žádné nevyskytovaly, obchodnic také moc nebylo a většina žen tak byla pouze manželkami mužů, se kterými uzavíral obchody. Nerozuměl jim, nemyslel si, že s nimi má cokoli společného, ale v Magně viděl svou matku a snad to ho k ní táhlo. Mateřská láska, jistota, důvěra a to, co měli společné – Laureliën přišel o svou matku jako dítě, zatímco Magna ztratila své děti. I přes to, co se jí však stalo, si ji otiskl do paměti jako veselou ženu, která se nebála před kohokoli postavit, aby ho bránila. A proto ho snad ještě více trápilo, proč je tam tak osamělá.

Nepromluvil až do chvíle, kdy ho zaslechla přicházet.

„Nech mě být, prosím," řekla slabým hlasem.

Laureliën se zarazil v půlce kroku, suše polkl a vydal ze sebe: „Omlouvám se."

Magna pomalu otočila hlavu. Oči měla přivřené, rty zlehka pootevřené a nuceně se usmála, když se na muže před sebou podívala.

„Myslela jsem si, že jsi Veris," šeptla a pokynula, aby se posadil vedle ní.

Laureliën tak tiše učinil, přitáhl si kolena blíže k tělu a nepřestával Magnu sledovat. „Pohádali jste se?" zeptal se.

Magna přikývla, „to se v manželství, která přetrvávají staletí, stává. Řekneme si pár nepěkných slov, která nemyslíme vážně, otočíme se k sobě zády a počkáme, dokud nás zloba nepřejde. Poté se navzájem omluvíme a žijeme životy, které máme."

Laureliën věděl, že jejich manželství není obyčejné. Byli spolu staletí, mezi kterým přišli o domov, potomky a sami přitom věděli, že nikdy nezemřou. Byli tím prokleti, ale přesto stále byli spolu a dokázali se milovat.

„Jak spolu dokážete být tak dlouho?" nechápal.

Magna jemně pokrčila rameny. „Známe se odjakživa. Verisova rodina byla obchodníky, kteří prodávali a vyměňovali zboží na místech, kam nebylo lehké se dostat. Třeba k nám do hor. Má rodina chovala horské kozy a bylo to skutečně osamělé místo. Dvakrát do roka k nám však přijeli tihle obchodníci, pár dní zůstali a poté šli o vesnici dál. Veris byl takhle na cestách od narození a těch pár dnů, co u nás byla jeho rodina, pro mne byl nejlepším přítelem. Dospívali jsme, viděli se pouze pár dnů do roka, ale přesto nám oběma přišlo, že se známe lépe než kdokoli jiný na světě. Jednou jsem mu řekla, že nenávidím ty dny, kdy přijíždí, protože mě vždy rozveselí na pár dnů a poté mě na mnoho dalších uvalí do žalu, kdy se musím smiřovat s tím, že odjel. A on zkrátka řekl, ať si ho vezmu. Že pak spolu budeme moct být každý den a nebudu se muset trápit těmi dny, kdy odjede." Lehce se usmála při pohledu na moře. Laureliën ji sledoval, ale nic neříkal, protože cítil, že ještě nedomluvila.