Lhář ve vlnách ztracen

XLIX.

Zvedl zrak k obloze. Sledoval hvězdy, které Kain spatřil poprvé až v době, kdy byl přibližně starý jako Laureliën, zatímco ten je pozoroval skoro každou noc na moři.

„Když jsem sem přišel, říkali jste, že tady žádný Bůh není," zamumlal Laureliën zamyšleně.

„Protože mi v něho už nevěříme," vysvětlil Kain. „I když pár desítek lidí nedocílí toho, že přestane existovat, podle nás Bohem není. Je pouze člověkem, který je něčím víc než my," upřesnil.

Laureliën sklopil hlavu. Díval se upřeně před sebe a přemítal. Vždy věřil tomu, že Bricius existuje, ale je někým, koho nelze spatřit mezi obyčejnými lidmi. „Když se stal Bohem, kam zmizel?" zeptal se tiše.

Kain se zamračil. Jako kdyby snad ani nechtěl odpovídat. „Viděl jsem ho pouze krátce, ale říkalo se, že zmizel. Poté, co se mu lidé poklonili a nazvali ho Bohem, zmizel a zůstal po něm pouze svět, který změnil."

Do hlavy se mu vloudila jedna myšlenka. Pootevřel jemně ústa a přemítal nad tím, zda ji má vůbec vyslovit nahlas. Byl však zvědavý a ta vlastnost ho ničila. „Pokud si lidé vytvořili démony a následně Boha, proč neuvěřili i tomu, že nelze posednout ty, kteří mají rudé vlasy?" zajímal se.

Kain se zarazil. Hleděl na Laureliëna, který si byl vědom toho, že píchá do vosího hnízda. „Proč by věřili něčemu, co neublíží všem?" zeptal se. „Vždy nás bylo pramálo. Bylo vzácné potkat člověka s rudými vlasy, pro některé jsme na obdiv, pro jiné jsme byli divní. Pouze malá špetka mezi všemi těmi lidmi, kteří byli zaujati Briciusem a ne tím, aby věřili, že jsme před démony stejně chránění."

Laureliën tomu moc neuvěřil. Viděl za tím vším něco více, ale Kain byl někým, kdo tam byl a všechno to zažil.

„To je mi líto," řekl suše.

Kain se poškrábal na hlavě, odvrátil hlavu do strany a rozzlobeně řekl: „Ale stále věříš tomu, že pár desítek životů se vyrovná záchraně tisíců?"

Laureliën potupně přikývl. Bylo smutné, že lidé neuvěřili tomu, čemu věřit mohli, ale bylo pravdou, že nikdy o tomto způsobu víry neslyšel. A pokud ne on, nemohli o tom slyšet i jiní.

„Zítra tě představím těm obětem," hlesl Kain znaveně, „pokud o to stále stojíš."

Laureliën pouze přikývl a zhluboka se nadechl. „Promiň mi za to, co jsem řekl odpoledne."

„Je mi to fuk," mávl nad tím nezaujatě rukou, „Řekli o mě už mnohem horší věci, že nějaká hloupá slovo o tom, jakým jsem, mi neublíží. Jsem spíš zklamaný," přiznal.

„Ze mě?" nechápal. Byl tím překvapen. Považoval sám sebe za zklamání a věděl, že skutečně zklamal veškeré lidi, kteří v něho alespoň trochu věřili, al nečekal, že by mohl někdo být zklamaný z toho, co řekl.

„Z toho, že ve mně vidíš jenom všechno to špatné," zakroutil lehce hlavou. „Přestože ty sám nejsi zcela počestný."

„Říkal jsem, že se tě bojím. Tvoje činy to pouze znásobňují, ale tvůj charakter v tom nehraje roli."

„A co když se ve skutečnosti nebojíš mě," zamyslel se Kain nahlas s hlavou zakloněnou, „ale toho, že bys skutečně mohl něco cítit?" sklopil hlavu s úsměvem na jeden koutek, kterým vždy říkal, že má v celé situaci na vrch.

„Strach není láska a ani žádná její obdoba," namítl Laureliën pohotově.

Kain se nechápavě zamračil, „byl si vůbec někdy zamilovaný?"