Lhář ve vlnách ztracen

LXIII.

Vesloval až do chvíle, kdy pocítil, že neudrží otevřené oči. Svaly měl jako v ohni, po těle mu stékal pot a třásl se zimou. Odložil Vesla do loďky, sesedl z lavice na dno vedle Fyrela, který spal zabalený v bílé látce a položil se vedle něho.

Myslel si, že okamžitě usne, ale spánek dlouho nepřicházel. V hlavě si opakoval místo, kam se chce dostat – Torhe'ksia. Chtěl spatřit tu obrovskou želvu, která na svém krunýři nesla celý ostrov a tvořila domov pro desítky těch, kteří by trpěli na souši. Kain říkal, že když si bude přát někam se dostat, dostane se tam. Byl toho i svědkem a jeho momentálním přáním nebylo pouze to, aby se dostal k démonům, ale aby byl Fyrel v pořádku.

Usnul až ve chvíli, kdy vycházelo slunce. Vzduch na moři byl ledový, slunce vůbec nehřálo a třásl se, ale usnul konečně vyčerpáním. Spánek měl bezesný, pustý a připadalo mu, jako by spal pouze pár minut.

Probudilo ho slunce vysoko na obloze. Přesně nad ním, po otevření očí si musel zakrýt slunce dlaní. Cítil teplo, už žádné léto, ale v kabátu se potil. Posadil se, sundal si ho a rozhlédl se okolo sebe. Loďka se houpala na širém moři, voda pod ním byla indigově modrá, skoro černá. Museli být daleko od břehu.

Nahnul se lehce přes loďku, nabral do dlaní vodu, která byla na dotek studená a opláchl si tvář. Slaná voda se mu dostala na popraskané rty, pálila a tiše zasténal. Bolela ho záda z tvrdé loďky a prsty měl stále ztuhlé a svaly bolavé.

Ohlédl se za Fyrelem, ani se ve spánku nepohnul. Oči měl lehce zavřené, rty pootevřené. Vstal, Opatrně balancoval na loďce a zakrýval si dlaní slunce, aby se mohl rozhlédnout po okolí. Nedokázal určit, kde se nachází, jak daleko jsou od břehů, ale cítil ve vzduchu, že už nejsou u Staré země, ale někde ztraceni, kde to obyčejný člověk neznal. Bylo to území obrovské želvy.

Želva však nikde nebyla. Posadil se zpět do loďky, tvář si schoval v dlaních a promnul si oči. Byl unavený a měl strach o Fyrela. Nechtěl ho však budit poté, co vše si musel vytrpět na souši, kam už stovky let nevstoupil.

„Počkáme," šeptl spícímu, opřel si lokty o stehna a zavřel oči. Nebylo nic, co mohl v té chvíli dělat. Pouze čekat.

•••

Na chvíli ještě usnul. Probudil ho až křik racků. Zvedl hlavu, překvapeně zamrkal. Řvoucí ptáci znamenali pouze blížící se zem a rackové nežili ve Staré zemi. Nemohli se dostat až k Nové zemi, vlny tam byly mnohem větší a děsivější, tady bylo moře klidné. A jediné místo, kde racky slyšel, bylo místo, kde byl nejdříve vězněm.

Vyskočil na nohy, málem šlápl na spícího Fyrela a rozhlížel se okolo sebe. Spatřil zem. Na první pohled malý ostrov pokrytý vysokými stromy a malými plážemi. Na jedné straně byl na hraně obrovský šedý kámen, který ve skutečnosti kamenem nebyl – byla to hlava Torhe'ksii.

Zalkl se, posadil se na kolena, aby mohl Fyrela probudit – vrátili se.

Nejdříve lehce zatřásl jeho ramenem, jenom jemně, aby ho nevylekal, ale Fyrel nereagoval. Zatřásl jím silněji, ale jako odpověď přišlo pouze zakymácení těla. Otočil tvář k němu, až do té chvíle sledoval pouze přibližující se pevninu. Odkryl z Fyrela bílou látku, která mu zakrývala bradu a lehce se prsty dotkl jeho tváře.

V té chvíli ztuhl. Tělem mu projel chlad, který cítil z Fyrelova těla.

„Fyrele?" hlesl.

Začal se třást. Odkryl látku co nejvíce mohl, viděl Fyrelovi ruce volně ležící podél těla a hrudník, který se nezvedal.

„Fyrele!" zakřičel. Chytil ho pod hlavou, pokusil se ho zvednout, ale byl zesláblý a mrtvá váha Fyrelovy hlavy na něho byla moc. Položil ho, ruku mu položil na hrudník, poté i ucho, ale nic neslyšel. V té chvíli měl už v očích slzy, v hrdle vzlyky a třásl se přesně tak, jako když pochopil, že Laureliën je mrtvý.