Lhář ve vlnách ztracen

VIII.

Považoval Safírové město za jedno z nejkrásnějších míst, které kdy navštívil. Stále slunné břehy, indigově modré moře a azurová obloha s hřejícím sluncem společně s mořskými ptáky obklopovaly společně město postavené z bílého kamene mezi hustými lesy palem a pro Laureliëna nezvyklých stromů. Kdo viděl to město poprvé, připadal si, jako kdyby o světě a přírodě nevěděl zhola nic. Přesně tak reagovali synové mlynáře, když Plachý racek zakotvil v přístavu. Jejich rty byly otevřené, oči těkaly od místa k místu, ukazovali na trh, kde se prodávalo pro ně neznámé jídlo a vyptávali se ostatních, zda budou mít čas si město prohlédnout.

„Až se vyloží všechen náklad a naloží potřebné," odpověděl jim Derin, když pochopil, že Laureliën se do reakce nemá.

Bylo krátce po východu slunce, město vstávalo, kromě slané vody bylo ve vzduchu cítit i čerstvě nasekané ovoce k snídani.

Starej bez optání začal hulákat rozkazy. Říkal všem, které suroviny odnést kam a sám se vrhnul do práce. Derin s Laureliënem zůstali stát na přídi a mlčky sledovali probouzející se město.

Po čtyřech týdnech na lodi jejich hra moc nepokročila. Nebyli schopni uhádnout nic ze života toho druhého, co by mělo nějakou větší váhu, ale to bylo normální. Nebylo lehké uhádnout, co ten druhý prožil za zvěrstva a hrůzy. Laureliën pouze zjistil, že Derinův starší bratr Colas utekl z domu krátce před smrtí otce a vyhnul se tak bití Vatise. Později se ještě setkali, ale co se stalo Laureliën netušil. Derin naopak zjistil pouze to, že Laureliënova menší nevraživost patřila bratrovi z toho důvodu, že byl silnější a bylo tak těžké ho někdy porazit ve rvačce.

„Tohle město mi chybělo," vydechl Derin s úsměvem.

Laureliën mlčel, pouze lehce přikývl. „Měl bych se vydat za vládcem města," povzdechl si. Nerad s tím mužem jednal. Byl příliš živý, přátelský a dalo by se říct i vlezlý. Navíc při mluvě prskal a k Laureliënovi měl zvláštně přátelskou a blízkou náklonost.

„Mám jít s tebou?" otázal se Derin.

Laureliën zakroutil hlavou, „postarej se o to tady. Vládce Ora zvládnu sám."

•••

Vládce Oro byl muž takřka šedesátiletý. Jeho pleť byla opálená, stejně jako každého v Safírovém městě, tvář měl potetovanou vybledlým inkoustem starými runami a symboly, kterým Laureliën nerozuměl. Většina obyvatel Nové země sice již vyznávala Briciuse jako svého jediného boha, ale převážně jižní kraje stále věřili ve zvířecí bohy jejich praotců. Oro Opice – jak znělo jméno jeho rodu – byl prvním z jeho rodu, který již vyznával i Briciuse, ale také posledním. Laureliën si beztak myslel, že jeho náklonost k Bohu je pouze přehrávaná, aby si obchodníky ze Staré země přiklonil na svou stranu. Jako kněžímu by mu na tom mělo záležet, ale jako obchodníkovi mu záleželo na nejlepší ceně a tu mohl získat pouze tehdy, věřil-li slepě Orovi a hrál na jeho půdě tak, jak měl.

Mnozí lidé museli na audienci u Ora čekat dny, někdy týdny, ale Laureliën byl přijat okamžitě. Netušil, čím si tu náklonost zasloužil, ale byl za to rád, protože čekání nepomáhalo obchodu.

Orova vila byla prostší než jakákoli sídla ve Staré zemi. Stará země dokazovala bohatsví svou robustností, zatímco Nová země si potrpěla především na eleganci. Vila měla pouze jedno patro, chodby a ložnice byly rozestaveny do čtverce a v samém středu domu chyběla střecha a místo toho se tam nacházela zahrada s rybníčkem a barevnými drobnými rybkami. Oro nejčastěji sedával práce u toho rybníčku v proutěném křesle a sklenicí sladkého fialového vína.