Lhář ve vlnách ztracen

XXXIV.

Za těch pár dnů Laureliën začal považovat toho nejhoršího za vůdce všech démonů. Sice ho tak nenazývali a ani se tak k němu nechovali, ale poslouchali to, co jim řekl, pokud se jednalo o rozpory nebo hádku. Přesto si nebyl zcela jist tím, že by ten nejhorší ve skutečnosti nějakým uznaným vůdce byl. Rozhodl se však zeptat.

„Proč tě tu všichni poslouchají?" zeptal se bez větších okolků poté, co Veris odešel a ten nejhorší se také už připravoval k odchodu.

Zastavil se, otočil se k Laureliënovi přes rameno, pramen zlatých vlasů si strčil za ucho a lehce se usmál: „Lidé rádi naslouchají moudřejším."

Laureliën přimhouřil oči, odpověď moc nepochopil. „Jsi snad moudřejší než oni?" opáčil jeho odpověď do otázky.

Ten nejhorší pokrčil rameny, pokynul Laureliënovi, aby se vydal do kroku a společně vyšli skrze mýtinu k místu, kam byl Laureliën veden původně – na místo, kde měl být obětován.

„Myslí si, že ano a já jim jejich slov nevyvracím. Potřebovali se k někomu obrátit a vědět, na koho se spolehnout a jako toho si zvolili tiše mně. Tak plním pouze tu roli, kterou mi dali," vysvětlil při chůzi.

Pár minut šli tiše, Laureliën hleděl do země, na jazyku si převaloval další otázky. Nesměl se ptát na jiné, protože nesměl zjišťovala cizí tajemství, a to mu hodně otázek omezilo. Byla však jedna, která ho zajímala.

„Když jste nás zajali a já se pokusil o útěk, bodl jsem Kaina do břicha, ale ta rána mu nic neudělala. Už má pouze jizvu, ale obyčejný člověk by zemřel. Nemá ani jednu modřinu z rvačky, zatímco moje kůže hraje všemi barvami. Ale... viděl jsem ty hroby, umíráte. Jak?" Bál se, že mu na tu otázku odpovězeno nebude, ale ten nejhorší se odpovědi ujal.

Nejdříve se však zastavil na šedém hrubém pahorku. Hleděl na moře, dlaní přejížděl po zemi. Laureliën si uvědomil, že konečně stojí na hlavě obří želvy a ta představa se mu hnusila. Dokud stál na hlíně, trávě nebo písku, vše mu přišlo normální. Posadil se vedle toho nejhoršího, dlaní se dotkl hrubé a tvrdé kůže, ošil s sebou a raději se podíval na toho nejhoršího.

„Můžeš je zabít, ale není to snadné. Musíš jejich těla dostat do stavu, kdy se sami nedokáží vyléčit. Tak daleko, že jejich mysl přijde do mdlob a oni navždy usnou bez toho, aby se jejich tělo zahojilo. Roztrhej jejich těla na části, rozdrť veškeré kosti v jejich tělech, rozcupuj jim srdce na tisíce kousků. Není lehké je zabít, ale ani nemožné."

Laureliën naslouchal. Představoval si, jak se jejich kosti drtí, těla trhají, sledoval přitom indigové moře a v té chvíli si spojil veškeré ty části dohromady.

Pootevřel rty, dlouho z nich žádné slovo nevycházelo, ale poté: „Ten žralok je sežral. Ty, kteří leží v těch hrobech. Neposlechl Fyrela a zaútočil na ně ve vodě... A Agnell-" zarazil se. Netušil, kdo vlastně Agnell byl. Pouze to jméno viděl a Veris ho jednou zopakoval.

„Jak s tím souvisí Agnell?" zajímal se ten nejhorší. Na Laureliënovo předchozí prohlášení však nijak nereagoval a Laureliën pochopil, že je pravdivé.

„Agnell byl blízký Kainovi," zamumlal si pod vousy. Ten nejhorší pouze namítl, že nebude sdělovat cizí tajemství, což Laureliën očekával.

Vstal. V těle mu pumpoval adrenalin a blažený pocit z toho, že zjistil to, co tak dlouho chtěl vědět. Chtěl ze sebe dostat omluvu, že musí jít, ale nakonec z něho vyšla pouze pomatená slova o hledání Kaina a rozloučení.

•••

Našel ho v přístřeší na stromě. Neschovával se uvnitř, ale na jedné terase z dřevěných desek. Tělo měl složené v látkovém vaku, který měl zavěšený mezi dvěma větvemi, jednou nohou se lehce pohupoval, hleděl do větví stromů a přežvykoval ovoce, které si přehazoval v dlaních.