Lhář ve vlnách ztracen

LVI.

Odvoz do Hlavního města našel až krátce před polednem. V Božím domě zůstal déle, než si přál, protože z něho nebyl schopen odejít. Prohlížel si barevná skla, která tvořily obrazce, hleděl na rozkvetlý listnatý strom, který viděl růst na Torhe'ksie kousek od příbytku Toho nejhoršího. Briciuse. Zastavil se u jednoho vysokého okna, které značilo moře v mnoha odstínech modrého skla a zadíval se do něho. Viděl pouze slabý odraz sebe samého, ale stačilo mu to, aby viděl ty dokonalé linie tetování na jeho těle. Obdivoval práci umělce, kterému se přezdívalo Vrabčák, ale přesto ho zmáhala touha strhnout si vlastní kůži a zahodit ji. Nikdy se neptal a nerozuměl tomu, proč symbolem Briciuse byl ten strom, ale ani nijak netoužil to vědět. Nevěděl, kdo zasvětil dny jednotlivým hříšníkům, ale všechny je měl vytetované na boku.

Lehce se natočil, hleděl na ten slabý modravý odraz a tiskl zuby, zatímco přejížděl po jednotlivých hříšnících.

Lhář – lhal všem na Želvě o tom, kým byl.

Podvodník – kterého v něm Kain cítil, ale nikdy neodhalil.

Zloděj – ukradl bratrův sen a vydával ho za vlastní.

Surovec – bil se, aby byl jinými uznáván.

Vrah – zabil, protože myslel, že tak koná pro Boha, který jeho činy sic viděl, avšak s nimi nesouhlasil.

Smilník – miloval muže a nemohl za to pouze ten, který ho v mládí zneužil.

Kain mu řekl, že v něm vidí všechny hříšníky, ač stačil odhalit pouze surovce, smilníka a lháře. Tři ostatní mu zůstaly zatím skryté a Laureliën doufal, že nikdy nebudou odhalena. Jediný, kdo o nich věděl, byl Ten nejhorší, protože jak řekl, viděl do něho. Lidé z něho udělaly boha a on se jím ve skutečnosti stal.

Donutil se přestat přemýšlet nad hříšníky až ve chvíli, kdy dorazil do jiného hostince uprostřed města. Venku foukal chladný vítr a slunce bylo schované za šedými mraky, zatímco hostinec byl plný a vzduch zatuchlý.

Pohledem přejel po všech přítomných a zuby měl přitom pevně stisknuté. Nerad využíval toho, kým byl. Připadalo mu, že tak nikdy ničeho ve skutečnosti nedosáhl, ale věděl, že se rychle musí dostat domů. Neměl čas ztrácet čas někde, kde to neznal. Potřeboval najít svého otce a vrátit se o hradeb, kde vyrůstal po smrti muže, kterého nazýval otcem a matky.

Postavil se do středu místnosti, rozhlédl se po všech přítomných, kteří mu nevěnovali pozornost a s hlubokým nádechem se postavil na volnou židli. Muži u stolu po něm loupli pohledem, ale to mu nestačilo. Vyhoupl se až na stůl, dřevo pod ním zavrzalo a hostinec utichl. Všichni pohrdavě hleděli na někoho, kdo se odvážil na sebe upozornit a hostinský se hnal z poza pultu, aby vyhnal nevítaného hosta ze svého stolu.

Laureliën ho zastavil mávnutím ruky a hostinský zvolnil svůj krok, ale zuby měl zatnuté a mračil se. Tvář měl zarudlou, ale zdálo se, že je to spíše z kožní vyrážky.

„Hledám odvoz do Hlavního města," pronesl Laureliën hlasem, který již dlouho nepoužil. Hrdý a pevný. Promlouval tak ke svým mužům a obchodníkům, ale nikdy ne na Želvě. Teď ho hodlal využít.

„Kdo si myslíš, že seš?" ozvalo se ze zadní části hostince a ta slova následně doprovázel hlasitý smích.

Laureliën počkal, než se muži uklidní a poté se přinutil k tomu, aby rozepnul svou košili a nechal muže pohlédnout na svá tetování. „Laurliën Pather, dědic Východní provincie."

•••

Od muže se zjizvenou tváří od uhrů dostal koně. Mladého hřebce s popelavou srstí, který se zdál, jako kdyby žil ve zcela jiném světě než ostatní. Nevnímal hluk města, ignoroval veškeré doteky a tahání za uzdu. Laureliën namítal, že si koně pouze vypůjčí a pokud muž pojede s ním, v Hlavním městě mu ho vrátí, ale byl odmítnut. Kůň mu byl darován, aby se pomocí něho dostal rychleji do města a byl schopen se díky němu dostat tam, kde je třeba.

Laureliën pouze poděkoval. Nehodlal cokoli namítat nebo žádat, aby si muž koně nechal. Dostal i sedlo s brašnami, do kterých si uložil darované jídlo s vodou a oblékl si teplejší kabát se záplatami na loktech.

Připadal si podivně, když seděl v koňském sedle a oblečený do teplého kabátu. Obloha zůstala zatažená, vítr i nadále foukal a štípal do tváří. Schylovalo se k zimě a Laureliën si to neuvědomoval. Celá Stará země byla ponořena buď do hluboké zimy, kdy zamrzaly přístavy a zálivy, nebo v suchém létě, kdy mnoho týdnů nezapršelo. Měl v těchto ohledech mnohem radši Novou zemi, kde byly zimy mírnější a léta střídala déšť se suchem. Nikdy však nenašel odvahu a sílu na to, aby zůstal v Nové zemi a vracel se tak pokaždé do Staré země, kde nenáviděl první sníh, který se snesl z oblohy.

Hádal, že je ještě pár dnů, než začne padat první sníh. Severní hory již mohly být prvním sněhem pokryté, ale Východní provincie ležela zejména v údolí, kde měli ještě pár dnů čas. Nechtěl však cestovat v zimě, a proto se snažil nikde nezdržovat. Trápila ho zimnice a kašel, věděl, že by si měl odpočinou, ale zároveň nemohl. Potřeboval dorazit domů a najít svého otce.

Nebyl moc zvyklý jezdit na koni. Po pár hodinách ho bolela záda i hýždě, cítil se nepříjemně při každém pohybu a nemohl se přestat dívat na svou dlaň. Na jizvu, která ho od dětství zdobila. Vždy, když ji viděl, vzpomněl si na bolest, kterou mu způsobila dýka, ale také na tu mnohem horší – na tu, že nedokázal ochránit muže, který ho vychoval. Vždy za svého otce považoval Oriela, chudého farmáře odnikud. Byl někdy přísný, ale stejně tak i hodný a všechny jeho činy konal pouze pro rodinu. Pather naopak konal pouze pro Briciuse a syny vychovával také pro něho. Všechna ta léta, která s ním Laureliën prožil, si přál zapomenout. Ale ať se snažil sebevíce, všechny jizvy na jeho těle mu je připomínaly. Ty dlaních, které měl za lhaní a nevědomost, ale také ty velké na zádech, které si vysloužil za to, kdy neuposlechl. Podle těch jizev byla jediná možnost, jak od sebe na první pohled bratry rozeznat. Protože Laureliën byl více háklivý na bolest a strupy na svých jizvách strhával a škrábal se. Měl je mnohem horší a hlubší, zatímco Silweriënovy byly drobné a bledé.

•••

Před branami Hlavního města si nasadil velkou kapuci, která byla na jeho starém kabátu. Okolo krku si omotal bledě modrou látku, ve které měl původně zabalený krajíc chleba s tuhým sýrem a zakryl si jím i nos a ústa. Strážným ani lidem nápadný nebyl, teplota každou chvílí více a více klesala, vítr obtěžoval všechny okolo a bylo pouze logické zabalit se do všeho, co bylo možné.

V Hlavním městě nebyl od doby, co ho opustil se Silweriënem. Přesto se bál, že by ho mohl kdokoli poznat a raději měl hlavu sklopenou, když městem procházel.

Uvázal koně u jednoho hostince. Ulice byly prázdné, ale to nebylo nic ojedinělého. Dorazil v době večerní modlitby, což znamenalo, že za pár chvil se většina lidí vydá od sídla Pána Východní provincie a usednou k večeři, zatímco brány sídla se na noc zavřou. Musel přidat do kroku. Potřeboval být nahoře včas, aby stihl projít dovnitř bez toho, aby mu kdokoli klad otázky, kdo je.

Po celou dobu s třásl, ale nikoli už zimou. Byl natěšený, nervózní a snad se i nemohl dočkat toho, až po letech pohlédne otci do očí a ukáže se mu, jakým mužem se stal.