Lhář ve vlnách ztracen

XLVII.

Když byl mladší a jeho otec ho zbil, ať měl jakýkoli důvod, nikdy se necítil zcela provinilý za své činy a ani nepřemítal nad tím, jak by měl být lepším člověkem. Za trest sedával v té studené věži, kde mu mohl být přítelem pouze Bricius, ke kterému se musel modlit za odpuštění. Často sedával s bratrem na opačné straně dveří, jeden zamčen uvnitř, druhý dobrovolně venku, opírali se hlavami o tlusté dřevo a vnímali přítomnost toho druhého.

Občas však byli sami a ten druhý byl pryč. V té chvíli měli největší čas na přemýšlení a ve chvílích, kdy tam seděl Laureliën, jeho myšlenky byly stočené pouze k tomu, že si nezasloužil to, co se mu stalo. Cítil nespravedlivost, že je trestán za sebemenší hříchy, zatímco ti nejhorší hříšníci chodí venku bez trestu. A tak, když měl nohy promrzlé od té kamenné podlahy, byl utvrzený pouze v jedné jediné myšlence – svět není spravedlivý a to, jak je s lidmi zacházeno, je určeno na základě jejich postavení ve společnosti.

Jako dítě byl světem určený za odpad. Zbytkovou část společnosti, která byl předurčena ke smrti, pokud nenajde způsob vlastní obživy.

Později však dostal titul bohatého syna Pána, který bude stejně důležitým mužem jako sám Pather.

Dospělost mu přinesla vlastní místo, které si vybudoval na hrobu vlastního bratra. Zabil toho, jehož tvář byla stejná, aby zjistil, jakým člověkem je.

A poté, co to zjistil, kým je, předurčil svůj život tomu, aby se stal spásou pro hříšníky a považoval se za spasitele.

A ke konci si přišel zase jako dítě, které si myslelo, že svět je nespravedlivý.

•••

Kráčel od Toho nejhoršího co nejrychleji dokázal. Zhluboka dýchal, mířil zpátky k mýtině, ale poté pocítil, že se mu do těla vlévá vztek. Stočil své kroky jinam, mířil mezi stromy, kroky měl rychlejší, kladl nohu přes nohu stále rychleji a rychleji a nakonec utíkal. Kličkoval mezi stromy, vyhýbal se větvím, zakopával o kořeny stromů, ale nevnímal žádné zpomalení.

Věděl, že daleko nedoběhne. Brzy ostrov skončí a bude na druhé straně na pláži, daleko od domova a od každého, koho zná. Ale bude, co nejdále může být od těch, se kterými být nechce.

Běžel dlouho, ale připadalo mu, že to byla pouze chvíle do té doby, než byl nucen se zastavit. Proběhl okolo tůně, pole mrtvých, mezi stromy, které neznal a spatřil rozlehlou zlatou pláž. Noha se mu propadla do písku, ztratil rovnováhu a svalil se na zem. Několikrát se převalil v horkém písku, než se zcela zastavil a zůstal ležet vyčerpaný na břiše. Divoce dýchal, prsty zarýval do písku, z čela mu odkapával horký pot a třásl se.

„Jsi šmejd," hlesl mezi jednotlivými dechy. Odhodil hrst písku do dálky a pěstí udeřil do země. Zuby měl pevně zatnuté, zatímco zvedal hlavu proti slunci. „Člověk, kterému nepřálo štěstí. Ale svět není spravedlivý," cedil skrze zuby odpovědi na otázky Toho nejhoršího.

Posadil se do kleku. Dlaněmi si přejel přes světle hnědé vlasy, které měl zacuchané a prsty se mu zasekávaly o prameny slepené solí. Hleděl na moře, poslouchal šumění vody a šelest větru za jeho zády. Stále nebyl schopen uklidnit svůj dech, ale nezáleželo mu na tom. Hrudník se mu prudce zvedal a zase klesal, hrubá látka ho škrábala na kůži a slunce ho pálilo do tváře. Bylo mu vedro z běhu a neustále letního počasí. Stáhl ze sebe košili, protože věděl, že tady ho nikdo nemůže vidět. Odhodil ji daleko od sebe a užíval si paprsky slunce na kůži. Nikdy neměl rád nahotu, ale připadalo mu, že byl svazován tím, že nesměl ukázat, co je ve skutečnosti zač. Dlaní si přejel přes tetování, které mu zdobilo velkou část hrudi. Černá tuž táhla světlo a pálila ho příjemným způsobem do těla. Šest hříšníků na boku mu říkalo, kým ve skutečnosti je – lhář, surovec, smilník, vrah, podvodník a zloděj. Lhal lidem, kým je. Bil jiné, ač se tím nebránil. Smilnil s muži, protože chtěl. Zabil ty, kteří by mohli říct jeho tajemství. Byl také podvodníkem a zlodějem, ale věděl, že svět okolo nebyl připraven na to, kým byl. Tetování na jeho zádech říkalo prostá slova – jednou hříšník, navždy hříšník. Slova, která říkával jeho otec a on je přijal za vlastní.