Lhář ve vlnách ztracen

XX.

Podruhé toho dne otevřel oči a viděl pouze tu prašnou zem okolo sebe. V hlavě cítil, že má obrovský zvon, který vyzváněl, narážel mu do lebky a nenechával ho v klidu. Cítil bouli na svém čele od tupé rány, kterou dostal od démona i přesto, že ho bodl do břicha. Netušil, kolik času uběhlo od toho incidentu, ale hádal, že pokud démoni umírají stejně jako lidé, je velká pravděpodobnost, že už není naživu. Chtěl pohnout rukama, vstát, ale nemohl s nimi pohnout. Měl je pevně svázané za zády, provaz se mu zařezával do zápěstí a mohl se tak pouze převalit se zasténáním na záda.

„Komandére," hlesl v té chvíli známý hlas. Starý si klekl k němu, pomalu mu pomohl do sedu, přidržoval jeho záda a přitom na něho hleděl zděšeným pohledem. „Kde to jsme?" ptal se.

„Netuším," zasténal Laureliën, rozhlédl se po svých mužích, kteří již byli vzhůru a polkl. Dirtte chyběl. Stiskl rty, odvrátil hlavu od mužů a podíval se k díře, kterou vyřezal. Byla zacelená a tentokrát u klece už byla stráž. Jeden muž a žena, oba dva podobně stavění jako démon, kterého Laureliën bodnul, ale tady měla pouze žena rudé vlasy. Muž měl krátké černé, v rukou oba dva drželi oštěp a pozorně hleděli na zajatce, který se probral. Propálili Laureliëna přísným pohledem, načež se otočili a hleděli na volný plac před nimi.

„Kde je Dirtte?" ozval se Pable, který seděl v rohu. „Vedli ho s námi z lodě," dodal s polknutím. Všichni se otočili k němu, následně se rozhlédli okolo a pohledem skončili u Laureliëna, který měl ruce svázané za zády.

Neodpověděl jim, rozhlédl se okolo sebe, jako kdyby byl stejně zmatený jako oni, ale nedokázal jim odpovědět, že může za jeho smrt, a že se pokusil utéct bez ostatních. Neměl odvahu jim říct cokoli, co mělo něco společného s jejich situací. Připadalo mu, že ve všem selhal. Jako syn, bratr, kněží, komandér... Selhal ve všech aspektech člověka, které mu náležely a už netušil, co má dělat dál, aby komukoli pomohl.

Kolem Laureliëna sedělo takřka dvacet mužů. Nejmladšímu bylo sotva dvacet, Starej byl starší než jeho vlastní otec a Dirtteho tělo nejspíše stále leželo u pláže, kam de pokusili utéct. Hleděl na ně, přeříkával si v hlavě jejich jména a přitom vzpomínal, kdy je potkal, odkud pocházeli a jací byli. Stále dýchali, ale Laureliën věděl, že jsou všichni mrtví už od chvíle, kdy byli označení jako druzí. Jen on ne. On se obětoval pro muže, kterého miloval a nenáviděl současně. Derin byl jeho přítelem, pro kterého by vložil ruku do ohně, ale stejně tak by ho i shodil z lodi mezi žraloky pro drogu, kterou vnesl do jejich životů. Stále ji měl u sebe. Nosil ji v kapse nad srdcem a občas ji po nocích vytáhl, aby se na ni podíval. Nutilo ho to vzpomínat na vše, co se stalo a ta bolest ze vzpomínání ho nutila nepřestat se hněvat na přítele. Chtěl, aby ho Derinův odchod nebolel. Ale pokud by Derin měl zemřít, nikdy by se přes to nepřenesl, jako v případě jeho bratra.

„Komandére," ozval se Tramalin. Byl Laureliënova věku, přes tvář měl velké mateřské znaménko a rty plnější než kdejaká žena. Moc toho obvykle nenamluvil, pouze plnil rozkazy a nikdy nechtěl více, než zrovna potřeboval.

„Ano?" hlesl na to Laureliën se sklopenýma očima. Opíral se o klec, paže měl svázané za zády a začínal mít křeče do ramenou. Mohl si za to však sám a bolest nebyla ničím oproti faktu, že ztratil Dirtteho.

„Můžeme se pomodlit, než nadejde náš čas?" zeptal se hlasem zlomeného muže, který přijal svou smrt, ale nikterak nebyl připraven odejít ze světa ve chřtánu obří mořské želvy.

Za Laureliënovými zády se ozval smích. Cítil, jak na něho démoni hledí, ale odmítal se otočit. Místo toho sledoval zaschlou krvavou skvrnu na svých kalhotech. Pomalu si klekl. Nemohl nijak použít ruce a jeho modlitba tak nemohla být úplná, ale muži ho napodobili. Celou dobu hleděl do země, bál se na ně pohledět a smiřoval se s tím, co mělo přijít.