Lhář ve vlnách ztracen

LX.

Trvalo týden, než pochopil, že nikdy neuteče před činem, který spáchal. Prchal na koni od města k městu, hlava sklopená pod kapucí a naslouchal šeptání všech lidí okolo. O ohavném činu, který se stal v hlavním městě Východní provincie. V každém hostinci, v každém městě, každičký den vždy slyšel tu samou otázku.

Kdo to udělal?

A po chvíli ticha přicházela i ta stejná zděšená odpověď.

Démon.

Pravému vrahovi vždy cukaly koutky, když to slovo slyšel. Nechtěl se však usmívat, protože ho s činem nikdo nespojoval, chtěl křičet, že z jeho činu byli obviněni ti, kteří nesměli vstoupit na pevninu a neměli důvod Pathera zabít. On měl stovky důvodů po svém těle a tisíce dalších na duši. V jejich světě byl však mrtvý. Jako Silweriën Pather, ale i jako Laureliën Pather.

Netušil, kam vlastně mířil. Myslel si, že bude muset prchat před tím, co provedl, ale brzo mu došlo, že nemusí. Nikdo si nemyslel, že ten cizinec, co s nimi sedí v hostinci, by mohl být vrahem. Šeptalo se pouze o démonovi, který to být nemohl, ale oni jiné vysvětlení neměli.

Jedna chladná noc dostala Silweriëna do božího domu ve velkém městě v Jižní provincii. Viděl dav, který se posledního dne v týdnu odebíral do kopce po večerní bohoslužbu a byl jím stržen. Šel s nimi, hlava sklopená, svaly napnuté. Nechtěl do toho dom vstoupit, ale chtěl slyšet, co se v něm říká o smrti Pána Východní provincie.

Mohl však očekávat tu lež, kterou všichni pronášeli. Démon, který vstoupil na pevninu a zabil jednoho Pána ohavným způsobem. Poprvé v životě slyšel lid v božím domě křičet, přáli si chycení démona a jeho pomalé usmrcení, které si zasluhoval. Jenže žádný démon nebyl.

Silweriën upřeně hleděl na kněžího. Na vyzáblého muže s dlouhými prsty a ustupujícícmu šedými vlasy. Oči měl propadlé a rty tenké. Byl na pohled odpudivý a Silweirën z něho měl stejný pocit jako z Pathera. Bylo to monstrum. Vraždil děti, trestal za hříchy, které nebyly hříchem, žil v přepychu a jiní hladověli.

„Zabít Pána je tím nejhorším hříchem, který může spáchat pouze démon samotný!" zahřměl chrčivý hlas kněžího.

Silweriën se v té chvíli napřímil. Skrze dav hleděl na kněžího, snažil se zachytit jeho pohled, ale on byl až moc zaujatý tím, jak sklízel ovace a potlesk davu, který si přál smrt někoho, kdo je jiné dny strašil ve spaní.

V hlavě to pro pravého vraha nebylo jako oznámení, ale spíše výzva. Jestliže pouze démon mohl zabít Pána, pak pouze ten, kdo znal pravdu a chtěl se mstít, jich mohl zabít více.

A přesně tak i udělal.

Bylo jediného místa, kde si kněží, jehož jméno neznal, zasluhoval zemřít. Ve svém božím domě, krátce před půlnocí, kde se naposledy modlil daného dne. Silweriën k němu přistoupil zezadu. Potichu a neslyšně, když kněží zpíval. V ruce měl řemen, který nejdříve kněžího pohladil po krku a než stačil otevřít oči, vzduch z jeho plic mizel a dlaněmi se marně pokoušel poškrábat svého vraha a uvolnit tak jeho sevření.

Dalšího týdne bylo však šeptání stejné, avšak nyní se démon nacházel na jihu. Lidé se báli, kněží ještě více a každým dnem jejich strach sílil.

Třetí byl nalezen pod kamenným mostem kousek od svého božího domu. Krev z jeho hrdla zbarvila potok a bahno do ruda, že lidé odmítali dlouhé následující týdny přes most přecházet.

Čtvrtý už nebyl z jihu, ale ze středu země. Silweriënovi způsobil problémy, rval se s ním a roztrhl mu tvář pod okem. Malá rána za tu, která mu byla způsobena v podbřišku.