Lhář ve vlnách ztracen

XVIII.

Nikdy jako dítě nerozuměl tomu, jak Torhe'ksia mohla napadat lodě. Považoval ji za želvu, která se nemůže dostat na palubu, ale otec mu vysvětlil, že umí měnit podoby a dělit se na více bytostí, až dokáže ze sebe samé vytvořit celou armádu. Považoval to za hloupost, protože netušil, jak by jedno stvoření mohlo ovládat tolik let, ale ve chvíli, kdy spatřil všechny ty postavy v maskách a v kápích, začal všemu, co otec tvrdil, věřit.

Klečel na palubě. Loď byla v obětí nestvůry s rudýma očima ze které přicházely další postavy, až jich nakonec bylo přes deset, než Laureliën ztratil přehled. Mnoho jich skončilo v podpalubí, někteří stáli posádce za zády, ale před nimi zůstali pouze dvě. Oba dva to museli být muži. Jeden měl ruce založené na hrudi, druhý obcházel posádku v masce s vysmátou tváří, zatímco maska druhého na posádku vyplazovala dlouhý špičatý jazyk.

Laureliën si přišel jako ve snu. Nic mu nepřipadalo reálné, pouze smyšlené, ale nemohl se přemoci, aby se probudil. Odmítal však věřit v realitu a proto se nebál. Netřásl se, pouze hleděl na své věznitele, snažil se zachytit rysy jejich tváře, ale skrze díry v maskách viděl pouze jejich oči.

Posadili ho vedle Derina, ruce měli svázané za zády, měli mít hlavy sklopené, ale Laureliën je neposlouchal. Rozhlížel se okolo, hleděl na ně a udělal tak pokaždé, když kolem něho prošli a hlavu mu sklopili k zemi.

„Chceme si pouze zahrát hru," rozhodil rukama muž, který okolo nich procházel. Podle hlasu se zdál arogantní, musel být už starší, ale stavba jeho těla naznačovala tomu, že mu nemohlo být více než čtyřicet a musel být dobře živený. „Říkáme jí na druhého," dodal s krátkým smíchem.

Laureliën zvedl hlavu, ale přešel k němu druhý muž, vzal ho za vlasy a hlavu mu zase sklopil, načež se vrátil na své místo.

„Té hře říkáme ‚Na druhého'," dodala vysmátá maska. Přešel k Pablemu, který seděl na opačné straně než Laureliën a ukázal ně něho. „Zatím stačí, když se každý druhý z vás postaví, nic více není třeba," vydechl.

Ukázal na Pableho, řekl první a udělal krok do strany. Na Starého ukázal se slovem druhý, ale námořník se nezvedal. Muž si odfrkl, zopakoval slovo, ale Starý se stále nehýbal.

„Řekl jsem druhý, starče," odsekl stroze maskovaný, načež popadl Starého pod krkem a vytáhl ho na nohy. Starej se zmítal, sýpal, ale nemohl pod stiskem maskovaného dýchat. Laureliën se již chystal, že vyskočí na nohy a pomůže mu, ale druhý muž ho uzemnil dříve, než se stačil vůbec pohnout. Chytil ho za vlasy, tvář mi stáhl blíže k zemi a varoval ho, že pokud se zvedne dříve, usekne mu nos.

Laureliën na vteřinu zavřel oči. Slyšel, jak Starého tělo dopadá na palubu, načež se s tichým sýpaním začal zvedat. Když otevřel oči, starej již stál na nohou.

„Tak je to správně," vydechl maskovaný. Přešel k dalšímu námořníkovi, označil ho jako prvního a toho po něm jako druhého. Takto pokračoval. Kromě Starého se postavil ještě mladší mlynářův chlapec, který vzlykal, bezprstý Jab, třináct dalších mužů a Derin. Laureliën byl označen jako první.

Maskovaný se postavil do středu, zatímco jeho kunpán seděl na chapadle, které objímalo loď.

„Ti, kteří jste druzí – gratuluji vám. Byli jste vybráni, abyste pohostili Torhe'ksiu, želvího démona a paní všech oceánů." Vysekl všem mělkou poklonu, která měla být výsměchem toho všeho, co se událo.

Laureliën zvedl hlavu. Krátce se podíval na démona vyplazující jazyk, poté na smějícího se. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale Derin ho předběhl. Udělal krok vpřed, napnul veškeré svalstvo a skrze zuby procedil: „Nikam nejdeme."