Lhář ve vlnách ztracen

LXV.

Ten nejhorší mu položil jednu prostou otázku, když slunce začalo zapadat, ochladilo se a v okolí nebyl jediný démon. V poledni vkročili do lesa společně s tělem Fyrela a stále nevyšli. Bricius nabídl Silweriënovi jídlo a pití, aby se nasytil a ten nabídku přijal. Společně jedli maso od oběda, rozdělali oheň, aby ho mohli ohřát a k tomu měli vařenou kořenovou zeleninu.

Ta otázka mohla být očekávaná, ale Silweriën doufal, že se ho na ni nikdo nezeptá, protože nevěděl, jaká je na ni odpověď. Záleželo pouze na něm, avšak jeho mysl byla rozpolcená na mnoho částí a žádná nesdílela stejný názor.

„Zůstaneš zde?" zeptal se klidným hlasem a s pronikavým pohledem rozteklého zlata, který Silweriëna pálil na kůži.

Lžící převaloval jednu mrkev ze strany na stranu. Namáčel ji ve šťávě z masa, prohazoval ji s tuřínem a lehce do toho poklepával nohou. Snažil se vyhnout odpovědi, snad doufal, že se ta otázka ztratí ve větru. Jeho mysl však hledala odpověď.

Nepatřil tam, o tom nebylo sporu.

Slíbil Fyrelovi, že se s ním vrátí.

Avšak Fyrel zemřel a on bude démony nenáviděn.

Nebyl nikdo, kdo by ho držel na želvě.

Kainovi se po něm stýskalo.

Ale to musela být hloupost.

Měl se vrátit na pevninu.

Kde byl sprostým vrahem a prohlášen za mrtvého.

Mohl odplout do Nové země.

Která je mu stále cizí.

Na čele se mu objevila kapka potu. Nebylo už teplo, přesto se potil nervozitou. Otřel si ji, zhluboka se nadechl a snad chtěl říct velmi vyhýbavou odpověď. Ten nejhorší ho však v mluvě předběhl.

„Nemusíš odpovídat, jestli nevíš nebo nechceš. Jenom tu chvíli zůstaň a... Promluv si s Kainem."

Silweriën zvedl hlavu. Tiše polkl a řekl: „Nemám mu co povědět."

Bricius jemně zakroutil hlavou, „nemyslím si."

Bývalý smutný komandér, otcovrah a bratrovrah si jemně olízl rty. Cítil, že jsou suché a popraskané. „Měl bych mu říct pravdu? Kdo jsem? Co je prováděl?"

V té chvíli začal mlčet jeho společník. Snad také přemýšlel nad odpovědí jako on před chvílí, ale do hlavy mu neviděl. Což se nedalo říct o Briciusovi.

„Ne," hlesl, „některá pravda by měla zůstat lidem skryta. Nemůžeš na světlo vytáhnout člověka, který je přes deset let po smrti, to nejde. Můžeš mu říct, proč jsi opustil tu loďku a utekl pryč. Nebude s tvým činem souhlasit, ale pochopí, proč jsi to udělal. Avšak... tvé rozhodnutí nepochopí. Kain je hrdý muž, který vyrostl na místě, které bylo silně fixováno na rodinu a dobré vztahy. Tři stovky let mu nepomohly k tomu, aby zapomněl na ty, které ztratil a tři stovky let nebyl schopen jenom pomyslet na někoho jiného." Na krátko se odmlčel, odsunul od sebe svou misku a spojil ruce na stole. Zhluboka se nadechl a dořekl, co měl na jazyku. „Ale promluv si s ním. Řekni mu, co máš na srdci a myslíš si, že přijde. Avšak skromná rada někoho, kdo ve všech listuje jako v knize – někdy je lepší, aby nějaká tajemství zůstala skryta."

Silweriën neodpověděl. Pouze přikývl a zadíval se do svého talíře.

Ještě ve chvíli, kdy si myslel, že jsou zdejší obyvatelé skutečnými démony, Kain ho obvinil, že je hříšník. Že spáchal každý hřích, který měl vytetovaný na boku, a přitom se tvářil, že je bez poskvrny. Slíbil, že všechny jeho hříchy odhalí.

Věděl o smilníkovi.

Na vlastní kůži poznal surovce.

Zápach lháře z něho přímo sálal.

Zbýval podvodník, zloděj a vrah.

Mohl se ke všem hříchům přiznat, všechny je spáchal.

Zabil svého bratra, otce, kněží a další.

Ukradl život svého bratra.

A podváděl svět, že se za něho vydával.

Jenže to nemohl říct Kainovi.

„Promysli si to, nechám tě tu, ať tě neruším," prolomil Ten nejhorší ticho. Vstal od svého jídla, věnoval Silweriënovi jenom jeden povzbudivý, ale přesto stále smutný úsměv, a vydal se pryč.

•••

Zůstal na místě sedět až do chvíle, kdy slunce zalezlo za obzor. Netušil, zda démoni už pohřbili svého padlého. Nevěděl, jak dlouho pohřeb trvá a jak probíhají, nikdy žádný neviděl a byl zvyklý pouze na pach spálených těl, to bylo jejich rozloučení s mrtvými. Něco mu říkali, že se démoni ani toho dne nevrátí. Odeberou se do svých příbytků a budou předstírat, že ten den neexistoval.

Každou minutou si byl jistější a jistější. Želva byla pustá, slyšel pouze šelest studeného větru a odrážení vln od břehů.

Bylo mu chladno, ale odmítal se zvednout a jít k loďce pro svůj kabát. Spojoval si ji pouze s tím, jak tam Fyrel ležel. Myslel si, že spí. Ani jednou ho nezkontroloval, byl takový hlupák. Ač mu nebylo pomoci. Zemřel ve chvíli, kdy vstoupil na pevninu a návrat do moře ho pouze odprostil od té bolesti, kterou cítil.

Zafoukal silnější vítr, promnul si rukama tvář a ucítil, jak tíha dopadá na jeho ramena. Doslova.

Už necítil ten štiplavý vítr na svých zádech, naopak přicházelo teplo. Pootočil lehce hlavu a všiml si teplejšího pláště, který padl na jeho ramena. Srdce se mu rozbušilo a donutil se otočit hlavu ještě více. Dokonce i vstal, aby mu hleděl zpříma do očí.

Kain se však zdál mrtvý. Pohled měl prázdný, rty v rovné lince a jeho postoj byl takový, že by ho klidně mohl odnést vítr. Dlouhá košile na jeho těle vlála, vítr mu lehce pohazoval rudé vlasy a šeptal neznámé písně v korunách stromů za nimi.

„Kaine," vydechl podruhé za ten den jeho jméno. Předtím neodpověděl. Pouze vzal Fyrelovo tělo a odešel. Tentokrát také nepromluvil.

Pouze udělal jeden malý krok vpřed. Kain byl o kousek vyšší, ani ne o půl palce, ale po přiblížení byl ten rozdíl trochu znatelný. Zvedl ruce, nejdříve si snad Silwriën myslel, že ho uškrtí. Představoval si ve své hlavě, jaké to je prožít. Co se honí v hlavě člověku, který nemůže dýchat a hledí do očí svého vraha. Byl pouze na té druhé straně a znal ty myšlenky. Chtěl pocítit ještě druhou stranu.

Kain ho však nechtěl uškrtit. Místo toho mu obtočil paže okolo těla a přitáhl ho k sobě blíže. Natiskl si ho na hruď, bradu mu položil na rameno, zatímco překvapením ztuhlý Silweriën nebyl schopen cokoli udělat.

„Tak strašně tě nenávidím," procedil Kain skrze zatnuté zuby.

„Tak proč mě držíš?" zeptal se Silweriën polohlasem a pohledem upřeným do korun stromů.

„Protože jsem myslel, že tě už nikdy neuvidím."