Lhář ve vlnách ztracen

XLIV.

Netušil, kdy se vrátil do Kainova příbytku na stromě. Věděl pouze to, že když dorazil, na zemi bylo několik přikrývek a Kain spal otočený zády ke vchodu. Pár sekund tam pouze spal a sledoval spícího démona. Zatímco jiní toho dne viděli umírat své milované, on se rozhodl k nim nepřipojit a raději zůstal sám. Kdyby Laureliën předtím věděl, co uvidí, také by tak učinil.

Promnul si unavené oči, svlékl si kabát a košili, protože mu přišlo, že mu tělo hoří z toho všeho, co se stalo a položil se na přikrývky.

Sužovala ho neskutečná únava, ale nebyl schopen dlouhou usnout. Sledoval strom s drobnými dírkami, ruce měl složené pod hlavou, koutky stažené dolů a přemítal nad tím, co té noci řekl. Měl mnoho tajemství, ale to, které řekl, považoval za to nejhorší. Jeho tatínek říkal, že se s bratrem nesmí rvát, protože mají pouze sebe navzájem. Ale on se s ním rval. A jednou se s ním popral natolik, že ho připravil o život. Nebyl zcela při smyslech, když tak činil, ale to jeho čin nijak neobhajovalo. Ublížil mu, připravil ho o život a lhal světu o tom, co se stalo. Vymyslel si příběh o tom, že po hádce Silweriën odešel a byl napadnut a následně zabit. V tomto příběhu pouze jeho tělo našel. Tento příběh znal jejich otec a ti, kteří je znali. Tento příběh řekl Derinovi, který pochopil, že je jeho bratr mrtvý. Lhal mu ve hře, ve které lhát nesměli. Říkali si pravdu, ale on ji neřekl. Protože pro něho existovala pouze jedna jediná o osudu Silweriëna.

Tu pravdu teď znali tři lidé. On sám, Ten nejhorší a Fyrel. Ten nejhorší pravdu znal. Ví všechna Kainova tajemství, ale neříká je nahlas, protože to oni nedělají. Fyrel na to dlouho nic neříkal. Laureliën si myslel, že ho bude nenávidět pro ta slova samotná, ale cítil, že démon ho sám o sobě už nemá rád. Démon však mlčel, chvíli nad vším přemítal, a nakonec se Laureliëna zeptal, proč se stal námořníkem a ne farmářem. Ta otázka ho překvapila, a proto nebyl zprvu schopen odpovědět. Chtěl být tam, kde byl jeho bratr, protože k sobě patřili, ač byli rozdílní. Jeho smrt ho srazila na kolena, ač byl on jeho vrahem a bylo těžké se smířit s tím, co provedl. Stal se námořníkem, aby tím uctil jeho památku a přesvědčil se o tom, že alespoň kousek jeho bratra může přežít.

„Abych si navždy připomínal, že existoval," odpověděl Fyrelovi.

Krátce na to se Fyrel zahleděl na Toho nejhoršího, jehož tvář byla jako z kamene. Následně sklopil hlavu k zemi a řekl: „Nesoudím tě." A poté z pláže odešel.

Laureliën jeho slovům nerozuměl. Ohlédl se k Tomu nejhoršímu, jehož tvář se změnila do starostlivé. Laureliën v něm viděl ustaraného otce, který si dělal starosti o své dítě, kterým Fyrel byl.

„Nesuď, nechceš-li být souzen," zarecitoval Ten nejhorší pravidlo staré jako samo lidstvo. „Ještě jako dítě byl vytržen ze svého domova a spolu se svou rodinou odsouzen k smrti. Dostal nelehký úkol, aby se stal jezdcem toho nejhoršího démona, který kdy existoval a selhal, když chtěl konat dobro. Za to ho všichni zde odsoudili, zbili, pokusili se ho zabít a zmrzačit. Nesoudí, protože si přeje mít v tobě přítele," vysvětlil mu. Bylo to dlouhé a komplikované, ale čím více nad tím Laureliën přemýšlel, tím větší to dávalo smysl. Všichni na Fyrela hleděli skrze prsty, protože viděli pouze to, co špatného provedl. Způsobil smrt mnoha lidem, protože věřil tomu, komu věřit neměl, ale to on netušil. Byl naivní a přál si být hrdinou. Jako každý kluk.

Nejhorší, co však Laureliën té noci zaslechl, byla další slova Toho nejhoršího. Seděli spolu u zhasínajícího ohně, Laureliën se přehraboval v uhlících a Ten nejhorší promluvil z ničeho nic: „Prohlédni si ho, až kolem tebe příště opět projde. Podívej se na linie jeho žil a tepny na jeho krku. Na jizvu, která mu hyzdí břicho a druhá, která záda ve stejném místě. Až otevře ústa, všimni si jeho černého hrdla," mluvil smutně, zklamaný tím vším, co se dělo a Laureliën ho poslouchal. Nechápal však, kam tím míří.