Lhář ve vlnách ztracen

XLIII.

Nejdříve slyšel šum hlasů, pláče a stromů chvějící se ve větru. Měl pocit, jako kdyby jeho uši byly zalehlé, nedokázal rozlišit, co se okolo něho děje, zda na něho někteří mluví nebo co si říkají. Pláž potemněla, měsíc osvětloval vlny tříštící se na moři, koleny se propadal hluboko do písku a nepřestával hledět na místo, kde viděl svého bratra zemřít. Před očima měl stále jeho tvář. Vzpomínal na den, kdy ho naposledy viděl na živo, jak se s ním hádal a jak zrazen si připadal, když zjistil, že je mrtvý.

Vítr se mu opíral do těla, vlnil oblečení na jeho těle a cuchal mu vlasy, které mu pomalu začínaly přerůstat. Měl je slepené potem a solí, pro ty, které znal na pevnině, musel být k nepoznání. Neupravený, špinavý, neoholený. Byl jiným mužem. I duševně.

Netušil, jak dlouho klečí na té zemi. Mohla to být vteřina, mohla to být hodina. Hleděl do prázdna, hlasy okolo něho utichaly, ale stále cítil, že je někdo v jeho blízkosti. Nebyl však schopen pohnout hlavou. Na tvářích měl zaschlé potůčky slz a cítil, že se mu další valí z očí a odkapávají mu z brady na zem. Rty se mu chvěly, ramena měl roztřesená a byla mu zima. Cítil, že se k němu jiní blíží, dotýkají se jeho ramenou a něčím ho přikrývají. Jemně pootočil hlavou, hleděl na mohutnou mužskou dlaň s prstenem, kterého si dříve nevšiml. Poškrábaný, zlatý se zeleným sazeným kamenem. Byl to symbol, který odnesla minulost, ale on se historii učil. Modrá pro sever a Pha, žlutá pro východ a rod Kha, Sha a jejich jihu náležela červená a Qha, odkud byl Ten nejhorší, měla zelenou. Území rodů bylo přejmenováno na provincie, barvy ztratily významu a rody důležitosti. Ty symboly už neexistovaly, ale Laureliën je viděl v knihách a poprvé na živo na prstu Toho nejhoršího.

Ten nejhorší mu na ramena položil plášť, který sám nosil. Dlouhý s kapucí, pod kterou se skrýval a sedával shrbený na hlavě želvy. Teď ho měl promrzlý Laureliën, který doufal, že ho plášť učiní neviditelným. Nedělo se tak. Ten nejhorší se posadil vedle něho na zem, opřel si ruce o kolena a hleděl na moře. Laureliën ho pozoroval z profilu. Přejížděl pohledem po jeho liniích, všímal si těch starých unavených očí a zlatých vlasů vlnících se ve větru. Ten nejhorší tvrdil, že byl příbuzným Briciuse. Muže, který změnil celý svět a stal se Bohem. Laureliën nedokázal říct, zda si jdou podobní. Viděl pouze různé vyobrazení Briciuse a věděl pouze to, že byl vysokým mužem se zlatými vlasy.

„Proč to děláte?" zeptal se Laureliën přidušeným hlasem. Netušil, co mu ta noc přinese, ale litoval toho, že tak udělal. Myslel si, že uvidí duchy minulosti, ale viděl to, jak všichni umírají. Viděl to, co ho celý život děsilo.

„Nemůžeš tomu rozumět. Oni o své milované přišli a nemohli s tím nic dělat. Sledovali, jak jim je bere hlad, jak jsou od nich trháni a vrháni do lodí, které je měli odnést daleko od břehů. Umírali jim v náručích, zatímco je prosili, aby nezavírali oči. Volali jejich jména, zatímco se krev jejich milovaných lila do moře. Ty..." odmlčel se. Rty měl na krátkou dobu pootevřené, ale poté je zavřel. Ohlédl se přes rameno a Laureliën ho následoval.

Fyrel tam stál v naprostém tichu. Sledoval ty dva muže zvědavýma očima dítěte, ze kterého sotva vyrostl. Vlasy měl pryč z čela a oči měl narudlé.

Laureliën sekundu netušil, proč Ten nejhorší nedokončil svou větu, ale uvědomil si to při pohledu na Fyrela, který téže očekával, co měl Ten nejhorší na srdci.

„Vy neříkáte cizí tajemství," šeptl Laureliën.

„Neříkáme cizí tajemství," přitakal Ten nejhorší.

Fyrel polkl, hleděl na dva muže před sebou a řekl: „Dlužíš mi svoje tajemství."

Laureliën to věděl a celý večer se tomu pokoušel vyhnout. Dlužil mu to, slíbil mu, že řekne pravdu. Lehce přikývl. „Jsem kněz," řekl šeptem.