Lhář ve vlnách ztracen

XLV.

Odpoledne byl vtažen do práce. Káceli stromy na straně želvy, kde se ještě Laureliën neocitl, řezali kmeny na menší části, které jiní rozsekávali sekerou na polena a ta byla odnášena na hlavní pláž do připravených přístřešků. Připravovali se tak na zimu, která se nenávratně blížila a přesto, že se Torhe'ksia mohla pohybovat po oceánech, zimě se vyhnout nemohla. Laureliënova právě spočívala v rozsekávání špalků na čtvrtiny, které démonka jménem Neila rovnala do nůší. Neila byla mladičká, starší než Fyrel, ale rozhodně mladší než Laureliën. Hádal, že když Bricius vyhnal démony, nemohlo jí být více než dvacet tři. Na tvářích měla pár jizev od uhrů, rty tenké v tmavě růžové barvě a vlasy jemné po ramena. Zdály se spíš bronzové než ohnivé, viděl i pár nazlátlých pramenů, ale to připisoval hře světla se sluncem. Kain ho upozornil, že Neila je upovídaná a zvědavá, ale s Laureliënem toho moc nenamluvila. Občas ho opravila, aby nedělal špalky tak velké, jindy mu radila, jak správně máchnout sekerou, protože to Laureliën nikdy nedělal. Jinak spolu nemluvili.

Krátce po začátku práce byl zpocený. Pot mu tekl po čele a teplé podzimní slunce tomu všemu moc nepomáhalo. Otíral si čelo a krk rukávem košile, která byla po mnoha dnech už nasáklá potem a věděl, že jeho odér byl nesnesitelný.

Po pár hodinách práce byla Laureliënova košile mokrá, on sám byl unavený jak nikdy jindy v životě a připadalo mu, že po nekonečném máchání sekerou bude ruce tahat za sebou. Každou vteřinou se modlil, aby práce skončila, ale démoni se zdáli neúnavní a pracovali až do západu slunce, kdy dorazil Ten nejhorší a oznámil jim, že ostatní připravili večeři. Oproti jiným dnům se Ten nejhorší zdál jiný. Vždy na sobě měl svůj plášť, ale tentokrát byl do půli těla nahý. Teprve v té chvíli Laureliënovi přišlo, že si toho muže může konečně prohlédnout. Zlaté vlasy měl strčené za uchem a ve tváři se zdál smutný. Pokožku měl dozlatova opálenou, oproti ostatním se nezdálo, že by někdy hladověl. Jeho postava byla bez jizev, jemná a celkově vypadal, jako kdyby k ostatním démonům nezapadal. Pouze zlomek z nich nebyl rudovlasý, ale jeho zlaté vlasy se zdály, že tam vůbec nepatřily.

Byl přistižen, že Toho nejhoršího pozoruje, jím samým. Nejdříve hleděl na ostatní, tiše s nimi hovořil, ale poté se jeho zrak opatrně stočil k Laureliënovi, který si otíral pot z krku. Pouze se mělce usmál, pokynul hlavou a otočil se k odchodu. Laureliën na to nestačil jakkoli zareagovat, pouze se přistihl, že se začervenal a tento akt byl zaznamenán někým jiným.

Kain k němu dorazil z boku, ruce měl založené v bok, vlasy měl slepené potem. Pohrdavě se usmíval na jeden koutek, když říkal: „Neila říkala, že smrdíš."

Laureliën se zamračením otočil hlavu ke Kainovi, „nejsem zvyklý pracovat," zamumlal uraženě.

„Všimli jsme si," přitakal démon, „jdi se před jídlem umýt. S timhle každýmu přestane chutnat."

„Nemá žádný jiný oblečení," namítl Laureliën okamžitě.

„Nějaké přinesu," mávl nad tím Kain rukou. „Víš, kde je ta tůně kousek od pole mrtvých?"

Laureliën pouze lehce přikývl.

•••

Voda byla příjemně studená. Slunce zapadalo, mizelo za indigově modrým obzorem nekonečného moře, slabě zářilo skrze kmeny a větve stromů a mělce hřálo. Seděl v tůni po krk. Trvalo mu dlouho, než se odhodlal ponořit se do vody tak hluboko, ale jakmile tak udělal, přišlo mu, jako by z jeho těla slehlo veškeré napětí, špína a to nejenom ta na povrchu jeho těla. Ponořil se na pár sekund pod hladinu, vnímal vodu omývající jeho ústa, tiché šumění vtékajícího pramene do tůně, tlukot jeho srdce a chlad projíždějícího jeho tělem. Připadalo mu, že v té chvíli byl na pár vteřin jinde. Než na hřbetě obrovské želvy plující nekonečným oceánem. Pro chvíli mohl být kdekoli – v jezeře kousek od sídla jeho otce, v řece nedaleko domu, kde se narodil, v moři u pobřeží exotického města, kde zakotvil Plachý racek.