Lhář ve vlnách ztracen

LIV.

Kain tvrdil, že oběti uvidí za chvíli, ale pletl se. Seděli v loďce několik hodin, vlny je kolébaly ke spánku a za nimi se tříštily o kameny vyčnívající z vodní hladiny. Slunce dávno zapadlo, ochladilo se, Laureliën se dokonce třásl. Počasí bylo zcela jiné než na Želvě, byl podzim, listí opadalo ze stromů, tráva byla nažloutlá a moře studené na dotek.

„Kde ses v týhle proklatý zemi narodil?" zašeptal Kain otázku v dlouhém tichu, které je sužovalo.

Laureliën hleděl na nebe. Měsíc byl v úplňku, byl jako nočmím sluncem a hvězdy okolo další tisícovkou menších.

„Ty města nebudeš znát," odpověděl Laureliën nebesům. Ani Magna je neznala.

„Mi to alespoň popiš," vybídl ho.

„Ve východní provincii. Nejdříve v nijaké vesnici daleko od všeho, později jsem žil v největším městě a následně jsem zakotvil v Portteru, to bys mohl znát."

„Portter," vydechl Kain tiše. Posadil se, díval se směrem k vrcholku útesu, pod kterým kotvili a bradu si podpíral dlaní, „tam nás vyhnali na moře."

Laureliën cítil, že by na to neměl odpovídat, ale slova z něho beztak vyšla: „Já vím." Neřekl už však, že to město se tímhle proslavilo. Bylo označeno jako to, kde démoni naposledy spočinuli na břehu.

„Jestli," hlesl Kain ještě tišeji. Upoutal tím Laureliënovu pozornost. Natočil k němu hlavu, vyčkával, jaká slova z něho vyjdou a přišel si až nedočkavý, protože cítil, že Kain řekne něco, co bude pro něho důležité.

„Jestli se budeš po dnešku chtít vrátit domů, můžeš."

Svět v té chvíli utichl. Na ta slova čekal Laureliën celou věčnost a konečně je zaslechl. Byl na dosah svému domovu a získal svolení. Mohl odejít, pokud si tak bude přát – a on si to přál. Do té chvíle v loďce ležel, ale posadil se proti Kainovi, hleděl mu do očí a cítil, že mu koutky cukají k úsměvu.

Posadil se trochu blíže. V lodi bylo už tak málo místa, dotýkali se koleny a byli blízko sebe. Vlny je kolébaly, studený vzduch jim naháněl husí kůži, ale v Laureliënovi se zároveň rozlévalo příjemné teplo.

Kain se zdál strhaný, možná unavený, nebo zklamaný z toho, co řekl. Bylo možné, že se bál i reakce. Laureliën pomalu zvedl ruku, pokusil se přisunout ještě blíže a svou studenou dlaň položil Kainovi na krk. Byl vařící, hořel, jako kdyby v sobě měl svoje malé slunce. „Děkuji," hlesl. Kain mu neodpovídal, pouze cítil, že se mu hlavou jemně zapřel o dlaň, kterou měl položenou na jeho krku.

Laureliën se naklonil blíže, chtěl Kain políbit, rty měl takřka u těch jeho, cítil teplý dech, který mu vycházel z úst, ale zrak mu spočinul na siluetách postav vysoko nad nimi.

Svěsil z Kaina svou dlaň, napřímil se a očima mžoural na vrcholek srázu, kde viděl přecházet jednu postavu. Malá zapálená lucerna na povozena mu prozradila pouze to, že kromě muže a jeho koně s povozem se tam nikdo jiný nenacházel.

„Kaine," hlesl Laureliën. Postavil se, ale sotva tak udělal, Kain ho strhnul zpátky do loďky. Nebezpečně se zakymácela, nabrali i trochu vody, ale ani jeden z nich to nevnímal.

„Potichu," sykl na něho Kain.

Oba hleděli vzhůru. Muž pouze přecházel po vrcholku útesu a nic jiného nedělal. Laureliën nerozuměl tomu, co se děje, ale Kain ano. Viditelně se zlobil, prsty měl pevně zatnuté ve dřevě a tělo měl v křeči. Třásl se, mělce dýchal a zdálo se, že se snaží udržet, aby byl příčetný.