Lhář ve vlnách ztracen

XLII

Masíroval si spánek a oči držel křečovitě zavřené. Naslouchal zvukům okolí – krokům v písku, praskání ohně, tichým hlasům a pláči nějaké ženy, která stála opodál. Hlavu měl těžkou a bolest mu narážela až do očí, proto nebyl schopen je tak dlouho otevřít. Také se bál. Měl víru, věřil tomu, co okolo něho říkají, ale bál se toho, že by mohl spatřit svého bratra. Chtěl vidět svou matku, ženu, která ho opustila tak brzo a její smrt způsobila vše, co následovalo. Kdyby nezemřela, nebyli by tu muži, kteří zabili jeho tatínka, neměl by jizvu přes ruku, neměl by strach usnout, záda by neměl posetá desítkami jizviček a mnoho dalšího. Jeho život by byl zcela jiný.

Přál si vidět svou matku a naposledy ji pohledět do modrých očí a jestli tak chtěl skutečně učinit, musel otevřít oči.

Napočítal do tří, poté tak udělal.

Stál stála na pláži, slyšel šumění moře, okolo něho stáli démoni, ale viděl také něco, co ho donutilo cuknout celým tělem zděšením. Byly to desítky postav. Viděl matně skrze ně a okolo jejich těla prosakovalo slabé bílé světlo, které na ně upozorňovalo, ale i přes jejich polo průhlednost dokázal vidět veškeré rysy jejich těl. První jeho zrak spočinul na muži s vrásčitým obličejem a pár chomáči bílých vlasů. Záda měl shrbená a usmíval se na ženu, kterou Laureliën slyšel plakat. Natáhl k ní ruce, objal ji, přitiskl blíže ke svému tělu a ona se rozplakala ještě více, zatímco šeptala jeho jméno. Sheres.

Laureliën ukročil pryč, překvapivě zamrkal a začal se rozhlížet okolo sebe. Hledal mezi těmi postavami svou matku, pevně svíral pěsti, ale jeho zrak spočinul na jiných dvou maličkých postavách, které mu stáhly při tom pohledu žaludek. Na kost vyzáblé, vyvalené hnědé oči a splihlé přerostlé rezavozlaté vlasy se jim vlnily okolo hlav. Chlapec vypadal jako desetiletý, ale mohl být starší, přes jeho vyhublost to nebylo možné poznat. Dívka byla znatelně mladší a její podoba s Magnou byla více než zřejmá.

Laureliën pomalu přikročil blíže, nedokázal od dětí odpoutat zrak a přemohl se k tomu až ve chvíli, kdy skrze písek přiběhla Magna. Dopadla před děti do písku a hned je objala. Přitiskla je plačící ke svému tělu, třásla se, ale děti byly snad moc slabé na to, aby své matce cokoli oplatili. Pouze si pomalu položily své hlavy na matčina ramena a dívka si promnula unavené oči. „Chci spát," zamumlala k matce neslyšně.

Laureliënovi se stáhlo hrdlo, stál na zemi jako přikovaný a pohnul se až ve chvíli, kdy se ke své ženě a dětem připojil Veris. Šel pomalu, kolébal se, na zem dopadl vedle Magny a z očí se mu valily obrovské slzy. Laureliën nikdy neviděl tak obrovského muže brečet a nelíbilo se mu to. Viděl ve Verisovi sílu a odhodlání, ale pohled na něho, jak pláče, mu ukázal, že utrpení a bolest si dokáže podrobit každého.

V té chvíli mu už také bylo jasné, jak jejich děti zemřely. Vyhladověly.

Nemohl na ně déle hledět, udělal několik kroků dozadu, donutil se odvrátit zrak a sledoval ostatní. Chtěl najít pohled, který ho nebude tolik bolet. Narazil však na ten nejhorší, který ho bude doprovázet po zbytek života.

Ten chlapec byl maximálně patnáctiletý. Vlasy měl vyholené, ale jeho obočí zářilo rudou barvou. Oblečení měl mokré, z jeho tělo odkapávaly kapky, ale nejenom vody, avšak také krve. Hrbil se, nohy se mu třásly, jeho levá paže chyběla a celý levý bok se mu třásl a prosakoval rudou krví. Snažil se udělat několik kroků dopředu, ale neměl na to sílu. Rozhlížel se okolo sebe v očima plných zoufalství. Rty měl pootevřené a po dlouhé době snažení z nich vyšlo slovo: „Tati?" Nikdo však k němu nepřicházel. Chlapec byl zmatený, zesláblý, a nakonec ho ani jeho nohy neudržely. Spadl na kolena, pravou rukou si chytil ránu na boku a zasténal hlasitě bolestí. Nikdo okolo mu nevěnoval pozornost a proto k němu přikročil Laureliën, který cítil, že oněměl. Pomalu si klekl na kolena, položil chlapci ruku na rameno a pokusil se ho zvednout. Chlapci však spadla hlava, zasténal a poté spadl k zemi. Laureliënova paže zůstala viset ve vzduchu, zděšeně hleděl na raněného chlapce, který padl k zemi mrtvý a jakmile se tak stalo, jeho tělo se začalo rozpadat. Tříštilo se jako sklo a jednotlivé kusy byly odnášeny větrem, až v tom písku zůstal pouze Laureliën samotný.

Vstal, třásl se, chtělo se mu zvracet.

Někdo ho chytil za paži. Ucuknul, zvedl hlavu a hleděl na Toho nejhoršího. Byl klidný, nic neříkal, pouze druhou rukou ukazoval směrem k moři. „Máš jen pár minut," řekl mu krátce, pustil ho a o pár kroků se vzdálil.

Laureliën chvíli nechápal, o čem to mluví. Pohled na duchy okolo ho zcela vyvedl z míry a chvíli ani netušil, co tam dělá. Přál si jenom to, aby to skončilo, protože netušil, jaká zvěrstva uvidí. Pohled mu zavadil opět o Verise s Magnou. Magna pevně držela svou dceru, která usnula a už nikdy se neměla probudit, zatímco chlapec ještě unaveně otevíral a zavíral oči, zatímco měl Veris tvář zabořenou v jeho vlasech. Všichni ti duchové umírali a připomínaly svým milovaným poslední chvíle jejich životů. „Koho ten chlapec hledal," šeptl si Laureliën neslyšeně a nesrozumitelně. Nikdo mu neodpověděl a on si snad ani odpověď nepřál slyšet.

Konečně se podíval tam, kam mu Ten nejhorší ukazoval. Čas se pro něho v té chvíli zastavil.

Hleděl do zrcadla, které mu ukazovalo minulost. Viděl sebe, když mu bylo devatenáct. Bez krátkých vousů, s kratšími vlasy a s drobnější postavou. Byl to ale on, hleděl na sebe. Tedy hleděl na Silweriëna, ale jejich tváře byly zcela stejné. Byl to on, kdo svého bratra našel. Jeho rozdrcené a pohmožděné hrdlo od škrcení, otevřené modré oči, které hleděly do dálky. V té chvíli hleděly na něho.

Padl na kolena, nebyl schopen odpoutat svůj zrak od bratra a cítil, že se mu do očí hrnou slzy. „Omlouvám se," šeptal opakovaně.

Jeho bratra vykročil jeho směrem. Šel rychle, v očích měl hněv a dopadl na kolena kousek před Laureliëna. Otevřel ústa, aby mohl promluvit, ale vyšla z nich pouze dušená nesrozumitelná slova.

„Omlouvám se," opakoval nadále Laureliën. Schoval si tvář do dlaní, sklopil hlavu a tělo se mu roztřáslo. Plakal, cítil slzy, které se mu lily do dlaní a nebyl schopen přestat. Do ramenou mu narážely slabé pěsti, prsty ho škrábaly po kůži, jak se Silweriën snažil upoutat jeho pozornost. Ten pohled na něho však moc bolel, nebyl schopný se na něho podívat. Naslouchal pouze jeho sípavému dechu, vnímal každičký jeho dotek a to, jak postupně slábl. Nejdříve ho bil, poté jeho ruce jemně dopadaly na jeho tělo a jako poslední cítil, jak mu dlaň sjíždí po paži a dopadá na koleno, odkud se už nehýbe.

V té chvíli se donutil zvednout zrak. Na řasách se mu držely slzy a hůř viděl, avšak ty modré oči, které hleděly do dály, nebyl schopen přehlédnout. Zvedl roztřesenou pravačku, chtěl jeho oči zavřít, ale sotva se ho dotkl, Silweriën se rozpadl a jeho prach byl odnesen jemným větrem.

Laureliënova roztřesená ruka zůstala viset ve vzduchu. Z očí mu odkapávaly slzy, rty měl pootevřené a vyšla z nich pouze dvě slova: „Omlouvám se."