Lhář ve vlnách ztracen

LIII.

Měl pocit, že nikdy nebyl den, kdy by ve skutečnosti nic nedělal. Jako dítě musel pomáhat na poli. Později uklízet Dům boží, učil se, pomáhal otci. Na lodi naopak pomáhal komandéru Tonku Tonksovi a poté převzal všechny jeho povinnosti. Neznal volný den a když ho poprvé zažil, přišlo mu to neskutečně divné, ač se stydět za to, že nic nedělá.

Nejdříve dlouho mluvil s Verisem a Magnou. Pro jeho překvapení se nezajímali o to, co dělal nebo nedělal s Kainem, protože to považovali za jejich vlastní soukromí, do kterého se nechtěli motat. Veris pouze pronesl jízlivou poznámku, že možná kvůli tomuhle ponechal Kain Laureliëna jako jediného naživu, zatímco zbytek posádky byl pozřen Želvou. Magna do něho rýpla, aby o tomhle už nemluvil. Ani sám Laureliën nechtěl poukazovat na fakt, jak dopadla jeho posádka a kde byl momentálně on.

Později se Magna s Verisem zvedli a odebrali se do vody. Nabízeli Laureliënovi, aby šel s nimi, ale ten je odmítl s vysvětlením, že se nechce koupat, i když skutečnost se nacházela tam, že nesměl odhalit svá tetování, i když si nebyl zcela jistý tím, proč tomu vlastně tak je. Myslel si, že se už nacházel ve stavu, kdy byl démoni přijat a fakt, že je potetován, by jejich názory na něho nezměnili, ale bál se to zjistit. Navíc ve chvíli, kdy se odebrala Magna s Verisem, jejich místa byla obsazena Kainem, z něhož odkapávala slaná voda a sotva dopadl na zem, na zjizvenou a sluncem opálenou pokožku se mu lepil zlatý písek. Zapřel se o loket, hleděl do dálky, ale mluvil k Laureliënovi. „Musíme vyrazit ještě před západem slunce," řekl krátce.

„Za obětmi?" zeptal se Laureliën nejistě. Nemohl se dočkat toho, až zjistí, kde náleží pravda, jestli Briciusovy činy byly oprávněné a správné, nebo nikoli. Zároveň se však bál, co tam spatří.

Kain pouze přikývl, „cesta je tam dlouhá. Ale tobě se bude líbit," natočil k němu lehce hlavu, hleděl na něho zdola a oči měl lehce přimhouřené kvůli slunci.

Laureliën se nechápavě zamračil, nepochopil jeho narážku.

„Musíme si vzít loď," vydechl Kain úsměvně, „ty máš lodě určitě rád."

Lodě byly Laureliënovým životem – miloval je.

„Poplujeme daleko?" zeptal se tiše.

Démon ho pár vteřin pouze sledoval šedýma očima, ve kterých se mu přelévalo roztavené stříbro. Zdály se mu v některých místech černé, v jiných zase až bílé a ty dvě barvy se slévaly do matné šedé barvy, která se dostávala Laureliënovi do těla.

„Dál, než si myslíš."

•••

Než začalo zapadat slunce, Kain Laureliënovi řekl, aby na něho počkal na pláži, zatímco se sám vydal pryč. Ostatní postupně opouštěli pláž, vrhali se k večeři nebo brzkému spánku a brzy na to zůstal Laureliën sám. Posadil se do písku, sledoval oceán, užíval si vánek, který mu hladil tvář, a přitom ještě nechal slunce, aby mu zbarvovalo pleť do zlata.

Za krátko už však sám nebyl. Slyšel kroky více lidí, znervózňovalo ho to, a proto se otočil dříve, než k němu stačili dojít blíže. Viděl Magnu, která se k němu hnala přes hluboký písek, chodidla se jí bořila a běh byl neobratný. Hned za ní se hnal Fyrel, snažil se ji chytit, ale pokaždé se mu vysmekla a blížila se k Laureliënovi. Jako poslední šel Ten nejhorší. Klidně, pomalu, nikam nespěchal.

„Laureliëne, to nesmíš!" vykřikla Magna, jakmile byla dostatečně blízko.

Laureliën vyskočil na nohy, udělal několik opatrných kroků vzad a nechápavě těkal pohledem mezi třemi démony.