Lhář ve vlnách ztracen

XXXVIII.

Po mnoha dnech se dobře vyspal. Nebudil se, necítil, že by spal pouze na půl a poté, co otevřel oči, cítil, že mu v žilách koluje zdravá energie z kvalitního spánku, který si ani nepamatoval.

Po probuzení byl však sám. Skrze mezery ve dřevě cítil jemný vánek a sálající teplo, i když mu bylo stále trochu chladno. Okolo nohou a těla měl zamotanou tenkou přikrývku, která mu napovědělo, že se převaloval. Ležel v posteli, necítil potřebu vůbec vstávat, ale zajímalo ho, jak dlouho spal. Proto vstal, oblékl se, vykasal si rukávy košile k loktům, ale dal si záležet na tom, aby ji pevně přivázal a skryl veškerá tetování na svém těle.

Trápila ho otázka, kde byl Kain. Byl z předchozí noci nesvůj, protože si nebyl jist tím, kdo Kain ve skutečnosti byl. Cítil ho jako hrubiána a démona, kterému záleží pouze na něm samém, ale čím více ho poznával, tím více mu docházelo, že se o něm plete a ztrácí tak jedinou věc, kterou si ve svém životě byl jistý – že umí číst v lidech. Z toho, co se však předchozí noci stalo, ho trápila ještě jedna věc – hřešil. Hřešil jedním z těch nejhorších způsobů, kterým mohl a nebylo to poprvé. Kain byl však teprve druhým mužem, který nebyl po té noci mrtvý. A vlastně ani nemohl být zabit. Ze všech, které Laureliën poznal tímto způsobem, byl naživu pouze Cuube a to nejspíše pouze z toho důvodu, že Laureliën nebyl v té době schopen ho zabít a osvobodit od jeho hříchu. Kaina také nemohl zabít, byl nesmrtelný a snažil se toho zbavit, proto potřeboval pomoc kněžího.

Vylezl ven, slunce ho i skrze větve stromů pálilo a bylo vysoko na obloze, což značilo jediné – už dávno nebylo ráno a Laureliën spal déle, než bylo slušné. Měl na sebe být naštvaný, ale byl rád za spánek, kterého se mu často nedostávalo. Šel skrze stromy, poslouchal šepotání stromů ve vánku, nakračoval lehce, rozhlížel se okolo sebe, jako by to místo viděl poprvé, a dokonce i pokynul na pozdrav démonu, se kterým nikdy nemluvil. Pozdrav sice nebyl opětován, ale to mu nevadilo.

Sotva vyšel z lesa, narazil na Verise a dva další démony. Dvouruční pilou Veris s dalším plešatým démonem s rudým hustým obočím přeřezávali kmeny stromu, zatímco třetí je vyrovnával na sebe pod přístřešek, který zel takřka prázdnotou.

„Tam odkud pocházíš je normální vstávat v poledne?" zavolal Veris hlubokým hlasem na Laureliëna. Mávl rukou k druhému démonu, aby se zastavil v práci, založil si ruce na hrudi, ale předtím si otřel pot z čela.

„Tam, odkud pocházím, bylo zvykem vstávat ještě před východem slunce. Asi jsem potřeboval jednoho dne spát to, co jsem dříve nemohl," odpověděl Laureiën klidně.

„Zníš, jako kdyby ses snad narodil do rodiny farmáře," zamumlal si Veris víceméně pod vousy a bradou poukázal na plešatého démona vedle sebe, který se pouze pousmál.

„Narodil," přitakal Laureliën, „daleko od města a jiných lidí. Pěstovali jsme především zelí."

Veris vykulil oči a okamžitě namítl, že nevypadá na farmáře.

„Vždy mě totiž táhlo moře a ne farmaření, ale to mě ostatně dostalo sem," vysvětlil mu krátce, zatímco už dělal pár kroků vzad na náznak, že má naspěch. Ještě se však optal, zdali neviděli Kaina.

„Dneska by měl s Fyrelem vytahovat sítě," odpověděl třetí démon a poukázal k moři. „Alespoň jsem slyšel od moře hádku."

Laureliën poděkoval a vydal se rychlejšími kroky k moři. Měl dluh vůči Fyrelovi za to, že donutil ostatní říct, kde se skrývala pravda. Nechtělo se mu však do toho, protože se stále bál, co by mu bylo provedeno, kdyby ostatní zjistili, že je kněžím. V té chvíli to věděl pouze Kain, Ten nejhorší a snad i Fyrel. I tak to bylo více než dost lidí.