Lhář ve vlnách ztracen

LVII.

Bylo mu vedro, ale stejně tak i zima. Třásl se, ale po těl mu stékal pot. Potřeboval si odpočinout, lehnout si do tepla a přečkat nemoc, která se mu zmítala v těle, ale na nic takového neměl čas. Opíral se o vysokou kamennou zeď kousek od brány. Nemohl se ani dívat na to místo, kde vyrůstal, protože ho trápily vzpomínky na to, co všechno za těmi zdmi prožil. Stačilo, aby viděl tu zeď a vzpomenul si na to, jak hodiny klečel s hlavou opřenou o studený kámen a do zátylku ho štípal drobný déšť. Už si nevzpomínal, proč tam musel klečet, co provedl, že ho Pather donutil k tomu, aby trpěl v tom dešti, ale ta vzpomínka v něm utkvěla. Bylo léto, snad jenom díky tomu neprochlad, ale beztak byl promrzlý a tělo měl jako ze železa, když konečně mohl vstát.

Každá místnost v sídle za jeho zády, bylo místo, kde trpěl. Všude zažil trest nebo byl nachytám při něčem, co mu trest zajistilo.

Pěsti měl pevně zatnuté. Zatínal si nehty do dlaní, skřípal zuby, a přitom hleděl na město pod ním. Byla už tma, z mála komínů stoupal kouř, protože většina byla ještě v Domě boží. Nebe se projasnilo, měsíc pomalu couval a další úplněk byl daleko. Laureliëna napadlo, zda s za tu dobu už narodilo jiné dítě, které by bylo rusovlasé a přichystáno, aby bylo pozřeno mořem.

Večerní modlitba skončila později, než si Laureliën pamatoval. Dlouho se nemodlil v žádném Božím domě a už léta nebyl tam, kde by předříkal jeho otec. Pamatoval si Patherovy modlitby jako nekonečné a trýznivé, ale přesto byl překvapen, jak dlouhá byla.

Periferním pohledem si všiml, že první lidé vycházejí z brány. Měšťané zabalení v teplých kožiších a kabátech se potáceli co nejrychlejším krokem domů, aby mohli rozdělat ohně v krbech a zahřát se. Čekal, kdy se vynoří největší dav, poté vykročil. Sklopil hlavu v kapuci a prodíral se davem na bahnité prostranství, které znal lépe než vlastní boty. Srdce mu divoce bušilo, třásl se a hůř se mu i dýchalo, když si uvědomil, že se na to místo vrátil, i když přísahal, že to už nikdy neudělá.

Celé jeho tělo bylo proti. Cítil, jak těžké kroky dělá, protože nohy chtěly jít vzad. Tělo měl tuhé, svaly jako z kamene a každičký pohyb ho bolel a v hlavě mu přišel zcela špatný. Mozek volal, aby se otočil a nikdy se na to proklaté místo nevrátil, ale přesto kráčel vpřed.

Zrak mu dopadal na všechny ty známé věci. Na zapadlé dveře do prádelny, která kdy páchla něčím, co nedokázal pojmenovat. Na sklad potravin, který byl zamknut tím největším visacím zámkem, který viděl. Honosné dveře na dvou schodech, které vedly do hlavního sídla, kde žil. A zejména mu zrak dopadl na Dům boží, ze kterého vycházelo pár posledních lidí. Ten dům byl větší než většina ostatních. Opracovaný z hladkého kamene, vysoký, zdobený drahými kameny a nejsytěji barevným sklem, že vnitřek při slunečném dni vypadal, jako kdyby se topil v duze. Ač do něho každý den vstupovalo mnoho stovek lidí, nikdy nebyl plný a vždy se našlo místo pro dalšího věřícího.

Laureliën přidal do kroku, věděl, že otec zůstane v domě, aby zhasnul všechny svíce, a ještě jednou se pomodlil, ale raději spěchal, aby ho zastihl.

Dveře již byly zavřené, když k nim dorazil. Poslední lidé vycházeli z brány a až tak učiní, stráže si všimnou jednoho muže, který míří zpátky do domu. Zhluboka se nadechl, cítil, jak každičká část v jeho těle protestuje a žádá ho, aby odešel a nikdy se nevracel, ale ruce se mu zapřely do dveří, stiskly těžkou kovovou kliku a otevřely se.

Boží dům u Patherova sídla vždy páchnul po zápalném oleji. Kovová pachuť, z které Laureliëna vždy bolela hlava, když jako dítě doléval oleje do lamp, které visely na zdech a na dvou vysokých podstavcích před pódiem. Dříve nechával Pather svíce zapálené, dokud nevyhořely, ale jednoho dne začal olej mnohem rychleji mizet a ukázalo se, že se do Božího domu vloupávají noční stráže, kteří olej kradli do čutor a následně čichali výpary. Způsobovalo to bolehlav, ale později i blažený stav, kdy člověk cítil, že ho nic netrápí a ani noční stráž před hradbami. Všichni strážní, kteří tak udělali, byli připraveni o nos. A Pather začal svíce sfoukávat a olej přeléval do velkých hliněných nádob – Laureliën se Silweriënem olej každý večer přelévali.